Denera

 Poslední aktualizace: 19. 3. 2021

obrázek nakreslil Leonáš, děkuju <3 

 

Schéma postavy

Celé jméno postavy: Denera ignis, dcera Marion a Dersnera
Význam jména: ignis znamená titul elementu
Přezdívka: Déňa, Fifina, pinda
Význam přezdívky/důvod jejího vzniku: kdysi se hodně fintila, od toho Fifina
Datum narození: 20. 6. 52

Asentra

Malá bílá kočka,

Fousky, modrá očka,

Ostré zuby, drápy,

Jak ostnaté dráty,

Ta malá bílá kočka,

Ptáčka mi zabila.

S ptáčkem byla ve sváru,

Popadla ho do spárů,

Ukousla mu hlavičku,

Mrtvý byl za chviličku.

Ptáček krásný život měl,

Byť k úzkostem si přivoněl.

Někdy zpíval od svítání,

Jindy chytlo ho vzlykání,

Občas cítil čiré štěstí,

Nebo děsivé předzvěsti.

Panikařil velmi často,

Smálo se mu celé ptactvo,

Že zažíval vlny strachu,

A dusil se v jeho pachu,

V pachu nočních můr a hrůz,

Byť jen slyšel trávu růst.

Malá bílá kočka,

Klidu se nedočká,

Křik ptáčka ji děsně štval,

Tak skončila jeho žal.

Drápy do něj zaryla,

Života ho zbavila.

Teď už ptáček nezpívá,

Moc radosti nezbývá,

I když nosil hrůzy změť,

Těšil mě i jeho zpěv.

Z jeho smutku a radosti,

Zbyla lebka, peří, kosti,

Svých citů jsem pozbyla,

Neb kočka ptáčka zabila.

Plamen vášně

Předešlá povídka o těchto dvou idiotech:
Soupeření s mrtvolou

__________________________________________

,,Na to ani nemysli!" vykřikl Felicitas. Bylo už ale pozdě. Damian škrtnul zápalkou a odhodil ji do krabice. Její obsah vzápětí vzplanul - šaty, plášť, šperky, listy s obrázky, talismany, všechno. Felicitas sledoval, jak se veškeré jeho vzpomínky proměňují v malý táboráček. Krabice totiž ukrývala veškeré věci, které mu zůstaly po jeho zesnulé přítelkyni. A i to málo teď nenávratně zmizelo.

,,Když ji stále tak vášnivě miluješ, tak se podívej - zažehl jsem plamen vášně-" než se Damian stačil zasmát nad svou nevhodnou slovní hříčkou, Felicitasova pěst ho srazila k zemi.

,,Lakorde!" vykřikl Felicitas lunarijskou nadávku, ,,zabiju tě!"
Jeho zlatavé kadeře se chvěly v mrazivém závanu větru. Venku před hradem byla krutá zima, avšak on ji necítil - samou zlostí přímo hořel. Uštědřil chlapci několik ran do nosu a do čelisti, ale ať volil sebevětší sílu pro své údery, zlost nepřecházela. Ba naopak, drasticky rostla a probouzela ve Felicitasovi šílenou zuřivost, kterou ještě nikdy nepocítil.

,,Nenávidím tě! Nenávidím tě! Proč mě nenecháš na pokoji?! Co jsem ti udělal?! Kéž bys umřel! Jako Katrina!" křičel z plných plic, a s každou větou věnoval Damianovi další kontakt se svou tvrdou pěstí. Po vyslovení jména mrtvé milenky však bezradně padl na Damianovu hruď a zajíkavě se rozbrečel.

Damian stál na pokraji svých sil. Útok od svého kamaráda rozhodně nečekal, a tak se ani nestihl ubránit. Jen ležel pod modrookým chlapcem, přijímal rány a snažil se držet při vědomí.

,,Chtěl jsem ti pomoct. Zbavit tě zlých snů a výčitek. Zbavit tě tvé nešťastné lásky," vykoktal ze sebe Damian, když útok konečně ustal, a otřel si z obličeje potůček krve.

,,Tvá bezohlednost mi nijak nepomůže!" křičel dál Felicitas a zalykal se u toho pláčem.

Na to už neměl Damian co říct. Možná bylo jeho osudem, že všechny jeho snahy o pomoc končily katastrofou. S myšlenkou, že se právě stal největším selháním v Lunarii, zůstal tiše ležet a čekal na smrt. Felicitas měl pravdu, nic jiného si nezasloužil. Zničil tu jednu jedinou věc, která ho držela při životě - jejich přátelství. Bez něj už neměl vůbec nic, leda tak smůlu a zlomený nos. Možná s ním teď bude bezcitný, napadlo ho, než upadl do bezvědomí.

__________________________________________

Povídka z minulého roku, která mě dostala do krajského kola olympiády z češtiny. Proč je tu až teď? Protože jsem líná.

Pár slov o zvířátkách

Protože už přišla zima, chtěla bych vám všem připomenout pár důležitých věcí, které se týkají našich zvířecích kamarádů.

🐾 Pečivo do zvířecích bříšek nepatří! Mnozí z nás se vypravují do přírody, nakrmit vodní ptáky nebo lesní zvěř a přilepšit jim během zimy. Málokdo si ale uvědomuje, že pečivo je pro tato zvířata nevhodné, ba i život ohrožující. Ptáci si jím sice zaplácnou žaludek, potom už však nemají potřebu hledat svou přirozenou potravu s potřebnými živinami. A lesní zvěř na tom není o moc lépe, v mnohých případech za tuto neznalost platí i životy. Prosím, noste zvířátkům zeleninu, nakrouhané zelí, hrášek, seno, zob pro ptáky... Cokoliv, jen ne pečivo. A už rozhodně v tom nehledejte možnost, jak se zbavit starého vánočního cukroví! Nejhůř na tom jsou rybníky, ve kterých začnou naše nechtěné pokrmy plesnivět a ohrožovat tak nejen ptáky, ale i ryby a další obyvatele vodních ekosystémů.

🐾 Chodíte na procházky kolem ohrady s koňmi, ovcemi a dalšími zvířátky? A chcete jim udělat radost? Můžete, ale rozhodně ne bez svolení jejich majitele! Ani tady vás dobrá vůle neomlouvá. Prosím, než přinesete koníčkům a ovečkám něco dobrého na zub, domluvte se nejdříve s jejich vlastníky. I takováto nedbalost může ohrozit životy. Nejen že koním po pečivu chromnou klouby, nevhodná strava jim může přivodit i vážnou koliku.

🐾 Procházky lesem jsou pro většinu z nás nepopsatelný relax. Ti z nás, kteří se vypraví do lesa s pejskem, by se však měli být na pozoru. Pes je šelma, která v sobě i přes všechny generace a šlechtění nedokáže zapřít své lovecké pudy. Proto, prosím, mějte své čtyřnohé miláčky na vodítku. Můžete je vycvičit sebelépe, a ani tak nedokážete zaručit, že zůstanou poslušně stát na místě, zatímco se o několik desítek metrů od vás bude pást lesní zvěř.

🐾 Zima je období, kdy si ježci hledají různá útulná místečka a úkryty. Kůlny a dvorky plné listí pro ně bývají ideální - proto buďte ostražití, když budete například manipulovat s poleny, zahradním náčiním a dalšími předměty, které by mohly nepozorností ježečkům ublížit.

Jo a taková malá poznámka pod čarou: počítejte s tím, že kde je ježek, tam skoro určitě jsou i blechy. Vytvářejte pelíšky pro ježky pouze tam, kde se dokážete blech snadno zbavit. Není moc ideální, když jdete pověsit prádlo, a přinesete si ze dvora ponožky plné drobných skákavých hematofágů.

🐾 Ježci nejsou jediní tvorové, kteří se snaží uniknout zimě. I myši, lasičky, kuny a kočky vyhledávají teplá místa. Jedním z takových míst se bohužel může stát i zahřátý motor auta. Prosím, než nastartujete svůj automobil, zkontrolujte, zda jej po předešlém používání nepřišli navštívit tito malí chlupáčci.

🐾 Odjet o Vánocích na chalupu, daleko od města a ruchu, to jsou vysněné prázdniny kde koho. Mějte však na paměti, že po teplé a suché chalupě netouží jen lidé. Občas se může stát, že se vám do chalupy zatoulá cizí kočka. Než se rozhodnete opustit své "prázdninové sídlo", ujistěte se, že se v něm neukrývá žádný nechtěný nájemník a že po odjezdu neuvězníte v domě žádné zvíře, které by se pak nemohlo dostat ven.

🐾 U nás v České republice je velmi oblíbená tradice zakoupení kapra, uchování jej na pár dní ve vaně, a jeho následné vypuštění zpět do přírody. Dělají to především rodiny s malými dětmi. Co ale už netuší, je fakt, že takovýto čin neznamená pro kapra svobodu, nýbrž jistou smrt. Ryba totiž na této strastiplné pouti zažije hned několik teplotních šoků - přesouvá se z kádi do igelitky, potom do vany, opět do igelitky a nakonec do řeky či rybníka. Tento teplotní šok bývá pro rybu zpravidla smrtelný. Pokud se tedy nechcete dopustit takovéhoto týrání zvířat, radši kaprovi dopřejte rychlou a bezbolestnou smrt s jeho následným pozřením u štědrovečerní večeře, nebo jej radši vůbec nekupujte.

🐾 A nakonec bod, který by teď před Vánoci měli mít všichni na paměti: zvířata pod vánoční stromeček nepatří. Každý chceme naše blízké obdarovat něčím speciálním a překvapit je, darování zvířete by však mezi taková překvapení patřit nemělo. Než adoptujete nebo koupíte jakéhokoliv mazlíka, ať už psa, kočku, králíka nebo papouška, pohovořte o tom s osobou, které chcete zvířátko pořídit. Domácí mazlíček není jako svetr, co si jednou vezmete na sebe a pak ho už nikdy nevytáhnete ze skříně, nebo soška Buddhovy hlavy, kterou si vystavíte na poličku, a o rok později ji v záchvatu rozhořčení prodáte na Bazoši. Vlastnit zvíře vyžaduje zodpovědnost, trpělivost, dostatečné finanční prostředky a prostory. Po svátcích končí mnoho chlupatých dárečků v útulcích, v horších případech i na ulicích. Nedovolte, aby k něčemu takovému došlo i ve vaší rodině.

🐾 Můžete mít buď kočku, nebo skleněné ozdoby na stromek. Obojí najednou vlastnit nelze.

Znechucení

Tak zakopejte jejich těla,

dvou děťátek, co smůlu měla,

a utopte se ve svém splínu,

zatímco budou šňupat hlínu.

Nechte je, ať si hnijou v zemi,

ať opustí je všechny vjemy,

vždyť červi se na nich postí,

až z nich zbydou jenom kosti.

Marion, královna světla

si prostě sobecky zhebla,

svým lidem byla milována,

ač velké hovno udělala.

Pak Tenebros, temnoty pán,

že on se na to nevysral,

jeho ženou prošla sudlice,

a tak vypálil dvě vesnice.

Teďka tady mrtvě leží,

Čas nad jejich hrobem běží,

k čemu dojde, to změní v prach,

z té myšlenky je jímal strach.

Teď je jim však všechno jedno,

mravenci jim žerou stehno,

a červi se vrtaj v paži,

aspoň někdo se tu snaží.

_________________________________________________

Říkejme tomu třeba satira. Křičím uvnitř. Kvůli tomuhle jsem usnula v půl čtvrté.

Boj

Už to zase přichází. Všechno se ve mně svírá. Na hruď mi tlačí obrovský balvan a postupně mi láme všechna žebra, jedno po druhém. Lapám po dechu, nemůžu pořádně dýchat. Třesu se po celém těle. Přes slzy nevidím ani své ruce. Pláču už tak dlouho, že se jen zajíkám a křičím s každým vzlykem. Moje srdce bije tak rychle, až ve mně probouzí pocit, že co nevidět prorazí mou hrudní kost a uteče pryč. Snad někam, kde mu bude lépe. Už mi dochází síly. Dýchám tak rychle a přerývaně, že se mé svaly nestíhají okysličit. Postupně v nich cítím slabost, začíná se mi točit hlava. Asi za chvíli omdlím. Zkouším dýchat do dlaní, abych aspoň trošku přijímala zpátky svůj rychle vyvržený oxid uhličitý a nerozbila si hlavu o dlaždičky. Omdlít na téhle maličké a chladné toaletě, to bych nepřála nikomu, dokonce ani sobě ne.

Špatné myšlenky mě bombardují jedna za druhou. Pořád dokola si opakuji, že jsem bezcenný odpad, že mě všichni skrytě nesnáší. Nezapomínám ani na připomínky, že mě dřív nebo později opustí všechny osoby, na kterých mi záleží. Dojde i na výkřiky, že kdybych se zabila, akorát bych všem prokázala službu. Jsem zklamání, k ničemu. Jsem to největší selhání, jaké má rodina měla. Měla bych se zabít. Ale i na to jsem až moc velký srab. Koneckonců, nikdy nic neudělám dobře, určitě by se mi to ani nepovedlo. Co jiného bych od sebe mohla čekat.

Zatemňuje se mi před očima. Už jsem na pokraji zoufalství, když tu si vzpomenu. Sáhnu do kapsy a ucítím v ní dva špičaté konce. Můj náhrdelník ve tvaru srpku měsíce, záchrana. Rychle si ho nasadím na krk a zavřu oči.

Když je opět otevřu, stojím bosýma nohama v sametové trávě, uprostřed mýtiny. Nade mnou se tyčí jeden jediný strom - droell, jehož kůrou prostupuje zářící znak Anima. Zhluboka se nadechnu a urovnám si své nádherné, dlouhé šaty. Jsem připravena k boji.

Můj pohled zamíří na okraj mýtiny, mezi husté smrky a borovice. Vidím tam temný oblak, hemžení tmy. To je moje Úzkost. Učiním další hluboký nádech a promluvím k ní: ,,Varuji tě. Tohle je tvá poslední šance. Odejdi. Hned."

Ona ale nereaguje. Chvíli se jen vznáší na místě, netrvá však dlouho a o něco se přiblíží. Zopakuji, dosti rázně a zřetelně: ,,Povídám ti, odejdi. Okamžitě."

Ani nyní mě neuposlechla, a opět se posunula směrem ke mně. Už mi docházela trpělivost. Kulička v mém náhrdelníku se rozzářila slabým, modrým světlem. ,,Jdi pryč. Slyšíš mě? Jdi pryč! Tady nejsi vítaná!" začínám na ni zvyšovat hlas. Stojím pevně jako skála, odhodlaná jí čelit. To ji zjevně vyvádí z míry - zastaví se a zůstane nehybně na svém místě.

Začíná se ve mně hromadit neuvěřitelná zloba a nenávist vůči ní. Celým mým tělem prostupuje silný vztek, zběsilý a neutuchající. Zatínám všechny svaly, zatímco se mi do nich navrací cit a síla. Připadá mi, jako by se má kůže změnila na žhavé, planoucí uhlíky. Stávám se jednou obří výhní.

,,Jdi pryč! JDI PRYČ A UŽ SE NEVRACEJ!" S každým slovem jsem hlasitější, křičím, křičím z plných plic. Světlo z mého náhrdelníku halí celou mýtinu do modrého oparu. Čím silněji září, tím více Úzkost ustupuje. Během několika málo okamžiků boj vzdává a prchá mezi stromy pryč.

Zvládla jsem to. Už není čeho se bát. Unaveně se posadím pod droell a oddechnu si. Venku jsem možná slabá, ale ve svém světě se ubráním. Kde jinde bych se přeci cítila bezpečně, než doma? Tohle je moje království. Tady vládnu já.

(téma týdne "Ve svém světě")

Stojím tu už celá staletí

Můj počátek přišel spolu s počátkem lidí. Odmala jsme vyrůstali společně, já a lidstvo, vyvíjeli se a rostli, bok po boku. Náš vztah byl někdy sourozenecký, jindy milenecký, občas i ambivalentní. Byl naším vším, něčím, co nikdy nemělo být narušeno.

Milovala jsem lidstvo. Sledovala jsem ho, jak se čím dál tím víc natahuje ke hvězdám, jak dospívá, jak se učí. To vše díky mně. Moc dobře jsem věděla, že bez mé práce by se nic takového nedělo. Proto mě těšilo, když si to lidstvo postupně začalo uvědomovat, ačkoliv trvalo dlouho, než na to přišlo. Já ho ale za to neviním, koneckonců bylo příliš rozptýleno tím vším, co jsem mu dala, od nápadů na pěstní klín až po bohy.

Z bohů mělo jeden čas radost nejvíce. Postupně ho ale omrzeli i bohové, a tu si začalo uvědomovat, jak mocnou milenku vlastně drží v náruči. Uvědomilo si totiž, že jediným bohem jsem pro něj já. A tak se mi zcela odevzdalo.

Kdykoliv mu bylo úzko, kdykoliv si nevědělo rady nebo byla jeho práce příliš těžká, položilo si hlavu do mého klína. Tehdy jsem ho se vší něhou hladila po vlasech a tiše mu našeptávala. Kolik radosti jsem mu tím přinesla, kolik myšlenek ode mě získalo. Oh, jak moc mě milovalo v mých eidetických šatech!

Vždy na moment odběhlo, to aby vytvořilo něco nového, něco úžasného, jako jsem já sama. Malovalo mé portréty, tesalo mou podobniznu do skály, popisovalo mou maličkost v próze i poezii. Uplétalo z tónů líbeznou melodii, která ho hladila po duši, a napodobovalo mou fantastickou róbu. Díky jeho umění jsem se stala tou nejkrásnější věcí na celém světě - lidskou představivostí.

To všechno ale jen bývalo. Už nikdy nezažijeme naše společné chvíle, protože zde, na bitevním poli, umírá zcela poslední člověk, poslední v celém širém světě. A lidská představivost s ním.

_____________________

Další slohová práce, tentokrát do olympiády z českého jazyka. Spolu s testem mi pomohla vyhrát školní kolo, takže pravděpodobně tak špatná nebyla. Uvidíme, jak dopadlo okresní. ^^;

V poušti

"Já jsem vůdce karavany," prohlásil černooký vousáč. "Já jsem vládcem nad životem a smrtí každého, koho vedu. Poušť je totiž jako rozmarná žena a muži z ní mohou zešílet."

Karavana čítala asi dvě stě osob a dvojnásob zvířat. Byly v ní i ženy a děti a větší počet mužů ozbrojených meči a puškami.

"A dle čeho usuzuješ, že zrovna ty nebudeš o rozum připraven?" zvýšil hlas můj strýc. Povzdechl jsem si - vždy rád vyhledával konflikty a vždy z nich vyšel s mnohem většími problémy, než s jakými se do nich původně vložil. "Neboť já z této ženy vzešel. Poušť mě zplodila, stala se mým domovem, mým vším," odpověděl vousáč.

Kromě jeho jména - říkal si Jago - jsme o něm nic jiného nevěděli. Proto nás tato informace nijak neuspokojila, ba naopak, vzbudila více otázek. A toho strýc využil: "To tě ale nijak neopravňuje stát se naším vůdcem. Jsi pro nás pouhým cizincem, proč bychom ti měli věřit a následovat tě?"

"Protože stejně jako zkažené maso, vaše duše jsou prolezlé červy. Hnijete uvnitř, jako zdechliny. A budete hnít i nadále, dokud nenastane definitivní konec. Bojíte se smrti, přitom vaše duše jsou mrtvé již dávno, zabity mizernou vírou a sebelítostí. Vím to moc dobře. Býval jsem jako vy, poté jsem však procitl a vzkřísil svou duši. Vyléčil jsem svou mysl a stal se opět pánem nad sebou samým. A vy můžete dojít stejného výsledku, pakliže mě budete následovat."

Čím déle Jago mluvil, tím více můj strýc zuřil. Již v sobě nemohl udržet vztek a nenávist vůči tomuto podivínovi: "Posloucháš se vůbec?! Z tvých úst hrnou se pouze báchorky a bláboly! Snažíš se nás zmanipulovat a podmanit! Nic v nás nehnije, všechny naše duše jsou bez poskvrny!"

Jago se záhadně usmál: "Budiž. Pohleď na ztělesnění vaší temnoty, jež ve vás roste a cizopasí."

Písek vedle nás se začal hýbat a chvět, jako by se pod ním něco tlačilo na povrch. A skutečně tomu tak bylo. Zpočátku jsme spatřili pouze hlavu, potom vystoupilo i dlouhé a odporné tělo. Přímo před námi se v písku vlnil tvor připomínající červa. Tento byl však dlouhý jako dvanáct velbloudů postavených za sebou, a široký asi jako dva urostlí muži, stojící vedle sebe. Všichni jsme zalapali po dechu. Toto bylo to nejstrašnější zjevení, jež jsme kdy v našich životech spatřili.

Než jsme se nadáli, červ doširoka rozevřel svá kulatá ústa, vydal ohlušující vřískot a jedním mocným prohnutím se zmocnil mého strýce, následně jej pohltil. Se zoufalstvím jsem sledoval, jak strýc mizí v útrobách té bestie, jak naposledy křičí o pomoc, ale marně. Byl již nenávratně pryč.

"Přesně tohle se stane, pokud nenapravíte svou duši. Je jen otázkou času, kdo bude dalším. Ledaže půjdete se mnou a já vás dovedu k uzdravení!" roztáhl ruce Jago. Červ se při jeho slovech zahrabal zpátky do země.

Tato událost již přesvědčila většinu z nás, aby se Jago skutečně stal vůdcem karavany. Většinu, kromě mě a pár dalších lidí. Postupně se ale počet nás nevěřících zmenšil, a to kdykoliv jsme si dovolili obrátit se proti Jagovi. Někdo pronesl pochybnosti o určení naší destinace? Byl snězen červem. Někdo vystoupil, že nás Jago žene a nedává nám čas na odpočnek? Byl snězen červem. Někdo upozornil, že nám dochází zásoby vody a zemřeme dříve, než dosáhneme cíle? I jím byl červ nakrmen.

Bedlivě jsem sledoval celou situaci a hledal spojitosti mezi tím vším. A úspěšně. Všiml jsem si, že při každém červově zjevení se barva Jagových očí změnila z černé na krvavě rudou. A i další věc se na něm stala nápadnou - kámen na jeho prstenu počal slabě zářit. Tohle všechno nemohla být jen souhra náhod. Něco temnějšího a hrozivějšího řídilo všechny tyto události. Magie, jež spočívala v rukách onoho záhadného vousáče.

Takové tajemství jsem si nemohl nechat pro sebe. Čím déle jsem jej v sobě nosil, tím více mě ničilo uvnitř, drtilo mi kosti i vnitřnosti. Musel jsem s tímto objevem ven a varovat své druhy. I kdyby to mělo znamenat mou smrt.

Sedmnácté noci postavil jsem se do světla loučí a počal jsem volati na své druhy, jež se kolem mě seskupili: "Jago je lhář! Čaroděj! To on přivolává červa, svým prstenem! Oklamal nás!"

Uslyšel jsem za sebou již známé sunutí písku. Než jsem se stihl nadechnout a znovu pokračovat, ucítil jsem nad svou hlavou červí chřtán. Byl jsem jím spolknut dřív, než jsem si stačil cokoliv uvědomit.

Ten den sice skončil můj příběh, ale druhý naopak začal. Příběh jménem Olgoj chorchoj.

_______________________________________________

Moje slohová práce do školy, na kterou jsem před cca dvěma měsíci byla celkem pyšná. Teď už tolik nejsem, nicméně ji sem přesto vložím, abych čtenářům svého blogu poskytla jasný důkaz, že jsem ještě nezhynula strašlivou smrtí.

Nutno upozornit, že první dva odstavce označené kurzívou nejsou moje, nýbrž z knihy Alchymista. Mým úkolem bylo na tento úryvek napsat vlastní pokračování. A tak jsem tady, pohřbívajíce teorie kryptozoologů, jež věří, že se v poušti Gobi skutečně vrtá obrovský písečný červ.

Srdce z křemene

~ Předešlé povídky: Bitva u Dantery | Útěk před ohněm | Vlny slz ~

Bylo pro tebe velice zvláštní vyjít po tak dlouhé době ze svého maličkého pokoje. Hlavní sál byl oproti němu veliký a vzdušný, s velkými vitrážovými okny. Slunce, které skrze ně dopadalo na tvou tvář, jako by tě povzbuzovalo a dodávalo ti sílu vyjít zase mezi ostatní. Tančilo po tvých rtech tak usilovně, až na nich probudilo slabý úsměv.

První si toho všimla Singi. Jakmile spatřila tvé husté, modré kadeře, rozeběhla se k tobě a sevřela tě v pevném objetí. Na moment jako by ti vyrazila dech, a s ním i melancholické myšlenky. Možná je budeš mít vždy, když budeš dýchat.

Hned v závěsu za ní byla Flammifera. Připadalo ti více než úsměvné, že zrovna ty dvě tě vítají jako první a nechávají tak roztát led, usazený na tvé duši. Koneckonců, jsou to ohnivé sestry. Přivinula sis je k sobě, zpočátku jemně, ale netrvalo dlouho a plna dojetí jsi je stiskla o něco silněji.

Uslyšela jsi kroky na schodech. Vzhlédla jsi od svých milovaných kamarádek a pohlédla tím směrem. Jako vždy ses nechala unést jeho zelenýma očima, někam hluboko do lesů, na svěží palouček plný lučního kvítí. Ačkoliv Singi i Flammifera přirozeně dodávaly tvému tělu dostatečné teplo, co tě doopravdy zahřálo, byly jeho ryšavé, rozcuchané vlasy. Nikdy nešly zcela zkrotit, a tys to moc dobře věděla, protože ses o to už nesčetněkrát snažila. Nakonec ses smířila s tím, že to tak má být a že jejich směr, kterým se mají ubírat, neovlivníš. Stejně jako neovlivníš pocity, jež jsi vůči němu chovala.

Obě ohnivé sestry o krok ustoupily a udělaly mu prostor, aby tě mohl řádně přivítat, svou malou milovanou sestřičku. "Jsem moc rád, že jsi zpátky," pohlédl ti do očí a chytil tě povzbudivě za ruce. Cítila jsi, jak se ti hrne krev do tváří, jak v nich pění a vaří se. Nikdo jiný nedokázal na tvé smetanově bílé pokožce vykouzlit ruměnec. Nikdo kromě Patriase.

Snažila ses zakrýt své červenání, ale soustředila ses na to až moc. Tak moc, že sis ani neuvědomovala, jak se k tobě Patrias sklonil a dal ti sourozeneckou pusinku na čelo. Jako by čas plynul normálně, ale tebe v něm někdo zpomalil. Vše ti v samém šoku došlo až o vteřinu později, kdy ses zabořila do opojné vůně borovicového jehličí. Tak vonělo jeho objetí - jako když si člověk lehne do mechového polštáře a tiše ochutnává vůně, zvuky, obrazy lesa. Normálního člověka by to uklidnilo, v tobě však oba činy rozpoutaly vnitřní paniku.

Vzedmula se v tobě mořská vlna a narazila do skalnatého útesu. A znova, silněji, stále do toho samého kamene. Jenže skála neustoupila. Stála dál na místě, představujíc oporu pro rozrušenou vodu. Tak nějak vypadal váš vztah. Ať už jsi panikařila jakkoliv a snažila ses od něj oddálit, on vždy pevně stál po tvém boku. To tě nakonec uklidnilo. Stydlivost a rozrušení odtekly, a hladina moře se umírnila. Klesla jsi do jeho objetí, a také se nechala odnášet po proudu - někam do toho krásného lesíku, na palouček svěžesti a útěchy, který Patrias vytvářel ve tvém srdci.

Jako by ti snad četl myšlenky, jemně se od tebe odtáhl a vložil ti něco studeného do ruky, čímž tě vytrhl z tvého harmonického rozjímání. Rozevřela jsi dlaň a prohlédla si předmět. Byl to nádherný, mléčně bílý horský křemen, otesaný do tvaru srdce. Patrias si dal určitě hodně práce s jeho opracováním. Skrýval v sobě neobyčejné kouzlo, pohled na jeho třpytivý a čistý povrch jako by tě hladil po duši.

"To ses na moment bála, co jsem zase vymyslel za hloupost, viď? A nakonec se mi to docela povedlo. Doufám, že ti z toho spadl kámen ze srdce," zasmál se žertovně. Vědělas, že takhle špatnou slovní hříčku musel mít jedině od Felicitase nebo Alexandry. Přesto ti přišla skvěle použitá a zasmála ses s ním. Bylo to poprvé, co ses od smrti své matky zasmála. Poprvé, co jsi někomu věnovala svůj sladký smích. Tenhle patřil jen a jen jemu, stejně jako tvá láska. Láska, přesahující i tu sourozeneckou. To však nikdo nevěděl. Jen ty sama, a tvé srdce z křemene.

Druhý život

Milovala ten pocit, kdy něžně našlapovala svými měkkými polštářky jehličím a les kolem tlumil veškeré její zvuky. Jako by ji noc skryla do svého temného pláště a propůjčila jí kouzelnou moc, jakoby nebyla živým tvorem, ale tichou hvězdou, jednou z mnoha a přesto tou nejjasnější. I přes to něco v tomto letním večeru její světlo předčilo, modrý záblesk nad lesem, náhlý a výstražný. Co to bylo? To se chystala zjistit.

Otočila se na svou maminku. Ona tak uvolněně nevypadala. Cítila z ní napětí, možná i lehký strach. "Je tam něco důležitého, Feruško. Něco, co je se mnou provázané. Cítím to," podávala strohý důvod svého znepokojení. Ani jedna z nich nevěděla, co se tam doopravdy skrývá.

Konečně dorazily až na mýtinu. Tohle místo bylo pro Ferus nesmírně podivné a fascinující zároveň. Mýtina jako by měla tvar dokonalého kruhu, s téměř geometrickou přesností kolem ní končil les a vně začínal palouček se sametovou trávou. Co však působilo o to víc nadpozemsky byl strom uprostřed toho všeho. Ferus v něm poznala droell, neobyčejně silný druh stromu se spirálkovými listy a jemnými bílými květy, jejichž vůně se linula po celé mýtině. Ve kmeni onoho stromu svítil znak Anima a osvětloval tak vše kolem svou chladnou září.

Ferus se zde už jednou ocitla, a stejně jako tehdy ji i nyní pohltilo udivení, snad i slabý strach z neznámého. Něco tu ale bylo jiné v porovnání s první návštěvou. Něco navíc.

Když obě alaty popošly blíže, všimly si, že pod zářícím kmenem stromu ležel blankytně modrý šátek, zabalený do malého ranečku. Spera se ujala iniciativy a rychlou chůzí vykročila k němu. Samým napětím ji svrběly tlapky, jak už měla svůj potencionální cíl na dosah. Přesto ale neměla odvahu se k němu rozeběhnout - vždyť ani nevěděla, co to je a zda je to bezpečné. Ani nad tím moc dlouho nepřemýšlela, protože na to nebyl čas. Raneček už ležel půl stopy od ní a zvláštně se nadzvedával. Spera se zhluboka nadechla, packou odtáhla cíp látky a....

Zaútočilo to na ni! Svou roztomilostí. Přímo před ní totiž ležela tři malá spící koťátka, stará sotva pár dní. Všechna byla tmavě mourovatá, místy hnědá, místy až černá. Každé z nich mělo u tlapky lísteček, na kterém byla lunarijským písmem napsána jejich jména. Nejmenší a nejtmavší z nich se jmenovalo Mimi. Prostřední, tmavý kocourek, měl u sebe napsáno "Marco". Poslední, největší a nejsvětlejší z nich, byla kočička jménem Maryllin.

Spera nalezla ještě jeden lísteček, ze kterého přečetla následující vzkaz: "Spero, postarej se o ně, prosím."

Celá tahle situace byla více než podivná. Jak tento "odesílatel" koťátek věděl, že je najde zrovna ona? Odkud se tu ti mrňouskové vzali? Fakt, že takový sněhobílý papír ještě nikdy neviděla, ani takové pero, které by udělalo stejně tenkou, tmavě modrou stopu, ji mátl ještě více. Znala lidské nástroje na psaní, mnohokrát sledovala Virten, jak píše dopisy královně, a přesto se ještě neshledala s tak zářivě bílým papírem. Napadlo ji, že to pochází ze Země. Odkud by ale autor znal jejich písmo, které se používalo jen tady?

Její dcera stála vedle ní a prohlížela si obsah ranečku. "Mami, musíme je odnést někam do tepla, ať neprochladnou," drcla do Spery hlavou, aby ji vytrhla z myšlenek. Spera na to mlčky kývla, neschopna zformulovat jakoukoliv větu. Jen mlčky popadla raneček do tlamy a roztáhla křídla, že vzlétne. Musí je odsud ihned odnést a zahřát je. To jí radil mateřský instinkt, který se v ní znenadání probudil. A zjevně jen tak neustane.

Nikdy se nedozvěděla, odkud se Mimi, Marco a Maryllin vzali. Jedním si ale byla jistá: přišli k ní. A ona se o ně postará, i kdyby měla bojovat s celou saeví smečkou. Teď jsou součástí její rodiny.

______________________________________________________

Na památku mých zlatíček, která odešla do lepšího světa.

Mimi 27. 8. 2018 - 1. 9. 2018

Marco 27. 8. 2018 - 1. 9. 2018

Maryllin 27. 8. 2018 - 6. 9. 2018

100 otázek na Alexandru /část druhá

První polovina

Část pátá: Vztahy s ostatními

53. Obecně, jak se tvá postava chová k ostatním (zdvořile, hrubě, drží si je od těla…)? Mění se její chování podle toho, jak dobře onoho člověka zná? Pokud ano, jak?

Alex se dříve vyznačovala chováním poněkud hrubým. Kvůli již zmiňovaným špatným vztahům ve škole často bezhlavě kopala kolem sebe. Postupem času ale "zmoudřela" a pochopila, že se svým počínáním podobá přesně těm spolužákům, kteří jí dělali zle. Od té doby ke každému přistupuje individuálně, je vůči nim více ohleduplná. To však neznamená, že si nechá jen tak něco líbit. Pakliže jí něco vadí, dá to jasně najevo.

54. Kdo je nejdůležitější člověk v jejím životě, a proč?

Dříve to byl její otec. Nyní tuto pozici obsadila její přítelkyně Elizabeth, sestra Petra a matka. Jsou to tři nejdůležitější ženy v jejím životě, neboť vždy stály při ní a staraly se o ni.

55. Koho si tvá postava nejvíc váží, a proč?

Rozhodně si váží všech svých přátel, ale v poslední době pociťuje vděk především vůči mamince - za to, že ji i po takové době dokázala přijmout. Moc pro ni znamená mít ji zase u sebe a trávit s ní čas.

56. Kdo jsou její přátelé? Má nějakého nejlepšího přítele? Popiš ty lidi.

Kdysi byl jejím nejlepším kamarádem Damian. Nyní, když jsou opět spolu, se Alex snaží toto přátelství zase obnovit. Je to však komplikovanější, než se zdá. Postupně zjišťuje, že Damian je skutečně tvrdým oříškem a že se za jeho zvláštním chováním skrývá něco mnohem většího.

Velmi dobrý vztah má i s Petrou. Za ní vždy chodí pro rady a svěřuje se jí i s choulostivějšími problémy. Vzhlíží ke své starší sestře jako k té rozumnější a vyspělejší.

57. Jak upřímná je vaše postava ohledně pocitů (přetváří se před ostatními)?

Jako mladší své pocity hodně skrývala a nikomu se o nich nesvěřovala, opět kvůli špatným zkušenostem z minulosti. Mimo jiné takto tajila i své city vůči Elizabeth. Časem však zmoudřela a pochopila, že komunikace je hodně důležitá a že skrýváním emocí se její problémy nevyřeší. Proto je nyní velmi otevřená, aspoň co se týče komunikace s jejími blízkými a kamarády.

58. Zamilovala se někdy tvá postava? Pokud ano, popiš, jak se to stalo.

Její city vůči Elizabeth se začaly vyvíjet již od chvíle, kdy se potkaly. Elizabeth byla na návštěvě ve světě lidí a procházela kolem, když tu do ní omylem vrazila běžící Alex. Elizabeth ztratila rovnováhu, pevně cizí dívku objala a zavrávorala. Ačkoliv to Alex vyvedlo z míry, pohotově zareagovala a zachytila padající Elizabeth. Když Elizabeth po delší chvíli pochopila, že nedopadla na tvrdý asfalt, vzhlédla ke své nové zachránkyni. Spatřila smutné a uplakané oči, které volaly o pomoc, chytaly se každého stébla, hledaly záchranný kruh. A nalezly jej právě v té malé podivné Angličance.

Strávily potom spolu hodně času, měly možnost se poznat do hloubky a pochopit podstatu té druhé. Oběma bylo ublíženo a obě si navzájem mohly poskytnout útěšnou náruč. Navzájem se podpořily a staraly se o sebe. A Alexandra, nezvyklá na tuto péči, se poddala těm nádherným novým pocitům, pramenících z náhlé dávky pozornosti a starostlivosti. Náhle okusila něco zcela neznámého, a zcela úžasného.

59. Co postava od svého partnera očekává?

Očekává, že k ní Elizabeth bude zcela upřímná a bude s ní řešit každý problém, který se vyskytne. Protože komunikace je ve vztahu velmi důležitá. Bohužel, Elizabeth tato očekávaní nesplňuje a své trápení si nechává pro sebe.

60. Jak si rozumí s rodinou?

Se sestrou má nyní dokonce lepší vztah než předtím, s matkou taktéž. Vychází s nimi dobře, dokážou spolu hovořit o čemkoliv.

61. Má postava svou vlastní rodinu? Jestli ano, popiš jí. Jestli ne, chtěla by jí? Pokud ne, proč?

Má otce, matku a sestru, viz první část.

62. Na koho se obrátí, když potřebuje pomoc?

Dříve byla velice tvrdohlavá a pakliže měla problémy, vyhledávala pomoc od ostatních jen zřídka. Snažila si tím dokázat, že je dostatečně silná a soběstačná. Nyní se také snaží vyřešit potíže sama, avšak pokud cítí, že na to nestačí, nebojí se oslovit ostatní.

63. Věří postavě někdo natolik, aby ji chránil? Kdo a proč?

S většinou elementárních dětí má natolik důvěrný vztah, že se chrání navzájem. Poslední dobou se s nimi opět o něco více sblížila. Rozhodně by ji chránil Patrias, Flammifera, Singi, Elizabeth, Elvenel, Petra, Damian a Infelix, nejlepší přátelé.

64. Pokud by postava zemřela nebo by byla pohřešována, komu bude chybět?

V každém z Elementárních dětí zanechala nějaký otisk, všichni z nich by truchlili nad její ztrátou.

65. Kým postava opovrhuje nejvíc, a proč? Koho nejvíc nenávidí?

Chová určité záporné emoce vůči Deneře, kvůli veškerému drama, které způsobila. Nevěří jí a necítí se v její blízkosti dobře, ačkoliv ví, že by jí měla dát šanci si tento status u ní napravit.

Momentálně nemá příliš kladný vztah ani s Damianem, není to ale o tom, že by ho nesnášela. Spíš je to mezi nimi komplikované a chová k němu jakýsi vztek. I přesto jí na něm ale záleží.

66. Má tendenci se s lidmi dohadovat, nebo se konfliktu vyhnout?

Dá se říci, že obojí. Dohaduje se s lidmi, ale spíše v tom mírném slova smyslu. Snaží se najít kompromisy. Není to tak, že pokud jí něco nevyhovuje, nedá to najevo a tiše to nepřejde.

67. Má tendenci na sebe brát vůdčí roli?

Ne. Ráda si mezi lidmi získá respekt, ale rozhodně ne tak dalece, aby z ní byla cítit autorita a vůdcovství.

68. Spolupracuje ráda tvoje postava nebo si radši všechno udělá sama?

Co se týká jejích vlastních záležitostí, řeší je sama, případně s nejbližšími. Pokud ale je třeba uskutečnit něco prostřednictvím spolupráce, nemá s tím problémy. V týmu je snaživá a komunikativní.

69. Záleží postavě na tom, co o ní říkají ostatní?

Záleží jí na tom, co o ní říkají přátelé a zda jim nevadí její chování. Jinak vcelku ne - od toho se už naučila odprostit.

Lepší zrzka než-li zmrzka

Lidé se mě neustále ptají, proč jsem vlastně svou zmoklou slámu vyměnila za zrezavělou střechu. Na tyto dotazy ohledně vlasů, jež připomínají hořící pochodeň, často odpovídám: ,,To víte, aby mi to v té škole pálilo." Jindy zase poukazuji na svůj nedostatek motivace: ,,To abych měla ten správný zápal pro věc." S některými dokonce vedu teorie poměrně hlubší - mnoho lidí totiž tvrdí, že zrzci nemají duši. A nemít duši, to přece musí být neuvěřitelně uvolňující! Kdyby se vám naskytla šance zbavit se svých negativních emocí, stresu a presu, také byste po ní skočili.

Ačkoliv by se mi všechny tyto zmíněné aspekty hodily, ve skutečnosti jsem se do tohoto liščího kožíšku zahalila z jiného, mnohem prostšího důvodu: zrzky se mi prostě líbí a sobě se chci líbit také.

A skutečně to funguje - mám se o dost víc ráda a tento nový zevnějšek mě fascinuje. Nejsem ale jediná, kdo je touto "fata zrzanou" uchvácen. Lidé si mě začínají pamatovat, víc si mě všímají a respektují mě. Nevěřili byste, jak často mi řidiči zastavují na silnici, abych ji mohla bezpečně přejít. Zjišťuji, že těch pár zrzavých vlasů skutečně přináší lidem určitá privilegia.

Nabízí se tedy otázka - můžeme toho my zrzci využít? Popadnout příležitost za pačosy a třeba ovládnout svět? A jak jsou na tom Skoti a Irové? Mohou se jejich zrzaví potomci chopit moci? Nahradí rez našich vlasů nynější oxidační rez v zastaralém systému? Můžeme z našich jisrkných pramenů vykřesat nový oheň revoluce? Rozdmýcháme v ostatních lidech plamen vášně, až usedneme na vrchol? Nebo všichni zachováme chladnou hlavu?

Tyto otázky si kladu každý den. Pak si ale řeknu, že žádnou světovládu nepotřebuji - důležitější pro mě je, že přítel přeci jen preferuje mou přítomnost před obřím zmrzlinovým pohárem. Sice mě sem tam osloví poněkud hanebně "mrkvo", méně často "mrkvičko", ale je to můj milovaný otrok a lecos mu mohu tolerovat.

_____________________________

Můj úplně první pokus o fejeton. Školní slohové práce jsou někdy jediným způsobem, jak mě dokopat k produktivitě, achjo. Teď jen doufat, že paní profesorka ocení všechny moje špatné slovní hříčky.

100 otázek na Alexandru /část první

Velké poděkování patří R. R., za to, že mě nakopala do zadku a motivovala mě. Jsi bae <3 Jen příště kopej jemněji, prosím. Děkuju <3

Část první: Základy

1. Jaké je celé jméno tvé postavy?
Alexandra Green

2. Kde a kdy se narodila?
Narodila se poblíž svého rodného města, jež je Smackover v Arkansasu, dne 13. 11. 1999.

3. Kdo jsou/byli její rodiče?
a) Jména: Carl Green a Lucy Elswood
b) Povolání: Otec pracuje ve stavební firmě jako zedník a matka má cukrárnu
c) Povahy: Carl byl v mnohém jako malý kluk, tedy líný, roztržitý a nezodpovědný. Neměl rád stereotyp, ale zároveň nedokázal žít mimo něj, nedokázal se vzdát líného komfortu. Lucy byla naopak typická ženuška v domácnosti, ačkoliv proti své vůli. Oba dva totiž žili a byli vychováni v tradičních a zastaralých obrazech společnosti, kdy muž je pánem domácnosti a žena se naopak hodí leda tak do kuchyně. Oba dva tento systém nenáviděli, ale ani jeden z nich z něj nedokázal vyjít.

4. Má tvá postava nějaké sourozence? Jak se mají/měli rádi?
Ano, má sestru Petru Greenovou, se kterou má velice kladný vztah, navzájem si pomáhají a drží při sobě. Jako malé spolu vycházely dobře. Petra, jakožto starší sestra, byla zodpovědná a starala se o ni. Nevyhovoval jim rozvod rodičů, a to, že byly odtržené od sebe. I přes dlouhé odloučení si jsou stále blízké. Alexandra si na nic nemusí před Petrou hrát, protože jako jediná zná situaci jejího dětství, a tedy jí nemusí nic vysvětlovat. (na rozdíl od Lunarianů, jejichž svět a rodiny fungují jinak, nebo Elizabeth, které naopak vadí jakékoliv náznaky, co se týče rodinného života na Zemi). Petra je Alexandřinou oporou a sestřičkou v nouzi.

5. Je postava v manželství, nebo má partnera?
Momentálně je ve šťastném a dlouhodobém vztahu s Elizabeth Northovou.

6. Jaké je její povolání?
Zatím nemá žádné povolání, pouze se vzdělává v Hradě Světla.

7. Napiš fyzický popis tvé postavy:
a) výška: 172 cm

b) váha: 59 kilo
c) rasa: člověk
d) barva očí: zelená
e) barva vlasů: černá
f) styl oblékání: volná trička s motivy oblíbených hudebních skupin, tepláky, nebo jakékoliv pohodlné oblečení černé a tmavě zelené barvy
g) rozlišovací znaky (tetování, jizvy, mateřská znaménka apod.): nemá
h) barva kůže: běloška, střední tón

8. Z jaké země pochází? Do které společenské vrstvy patří?
Původně pochází z USA. Jejich rodina byla dobře finančně založena, tedy až do doby, než se její rodiče rozvedli. Vzhledem k tomu, že momentálně žije v Hradě Světa, kde se takové věci neřeší, nedá se přesně určit, do jaké společenské vrstvy patří.

9. Má postava nějaké alergie, nemoci nebo jiné fyzické nedostatky?
Alergii na blbé lidi. Nehorázně tím trpí.

10. Je postava pravák nebo levák?
Pravák.

11. Jaký je její hlas? Jakým mluví jazykem? Má nějaký přízvuk, akcent?
Zvučný, přirozeně ženský, ale ne moc vysoký. Mluví angličtinou s americkým přízvukem.

12. Jaká slova/fráze nejčastěji používá?
Nemá zafixované žádné fráze, ani slova.

13. Co nejčastěji nosí po kapsách?
Ženské kalhoty nemají kapsy, takže nic.

14. Má postava nějaké…
a) manýry? Nikdy se nesnaží o formalitu, nerada se kontroluje v tom, co dělá. Přirozenost je pro ni na prvním místě.
b) otravné zvyky? Zpívá si nahlas, aniž by si to uvědomovala.
d) zlozvyky? Nenávidí dlouhé nehty. Musí si je za každou cenu okousat.
e) spací návyky? Ráda spí hodně dlouho. Je nočním tvorem, a tak chodí spát pozdě.
f) stravovací návyky? Má poměrně velkou chuť k jídlu a sní skoro všechno, kromě mořských plodů, šneků a dalších prapodivných jídel. Zabila by se pro palačinky.

Jste tu poprvé?

Došlo mi, že tento blog musí na nově příchozí návštěvníky působit značně chaoticky. Nenechte se zmást - tento blog skutečně chaotický je a články jsou zveřejňovány bez jakéhokoliv chronologického řádu, jež by se vázal k příběhu. Žádný začátek, žádná vodítka, nic. Proto mi dovolte alespoň hrubě shrnout základní děj a postavy.

Lunaria je fantasy svět plný čisté přírody a magie. Má své vlastní ekosystémy, velmi podobné těm na Zemi, jen s několika rozdílnými živočichy (draci, drakonaři, alaty, saevy,...) a rostlinami (droelly). Z humanoidních ras zde žijí pouze lidé a pár kočkodlaků.

Co je však na tomto světě pozoruhodné je příchod lidí ze Země sem. Pokud člověk na Zemi ztratí svou víru a smysl života, pokud klesne na opravdové dno, dostane se do Lunarie (více v článku Země zoufalců). Stejně tak se sem dostala i jedna z hlavních hrdinek, tehdy teprve desetiletá Elizabeth Northová, malá ustrašená Angličanka trpící úzkostmi. Dostane se do záhadného světa, kde začíná její dobrodružství.

Elizabeth se seznamuje s novým světem. Dozví se, že zde před patnácti lety vypukla válka mezi Sourozenci Světla a Tmy - tak se přezdívá královně Marion a králi Tenebrosovi. A také velmi brzo zjistí, že v Lunarii se mohou dít věci, jež se na Zemi zdají být nemožné - získá magický element země, díky kterému může ovládat rostliny.

Také si zde najde několik kamarádů, další hlavní postavy, které se hodně objevují v povídkách:

Patrias - zrzavý klučina z lesa ovládající zemi, ztracený syn královny Marion, nadšenec do nerostů a hornin. Veselý, přátelský, možná trochu ztřeštěný, ale s laskavým srdcem.

Flammifera - rudovláska ovládající oheň, zrozená z Elementů, dlouholetá přítelkyně Infelixe. Silná, odhodlaná, nebojácná, se zápalem pro věc.

Singi - drobná zrzečka ovládající oheň, sestra Flammifery, původně se narodila jako chlapec. Dobrosrdečná, nápomocná, kreativní, roztomilá.

Denera - světlovláska ovládající oheň, nejmladší dítě královny Marion, označována jako zrádkyně. Ambiciózní, spontánní, prudká, nepředvídatelná.

Felicitas - pohledný blond chlapec, spolu se svým bratrem Firnem pochází z lunarijské vesnice jménem Dantera. Navenek úsměvavý, avšak uvnitř nosí silnou bolest.

Alexandra - řečená "Strongreen", černovlasá dívka ze Země, přítelkyně Elizabeth. Upřímná, rázná ale i jemná zároveň, naslouchající, často netrpělivá.

Elvenel - modrovládka ovládající vodu, dcera královny Marion, nástupkyně trůnu. Čistá navenek i uvnitř, skromná, milující, mající naději.

Damian - chlapec ze Země, dobrý kamarád Alexandry, nejnovější člen týmu. Uzavřený, často protivný a nepříjemný, prudký, vztahovačný, ale dobromyslný.

Metally - dívka ze Země s nadšením pro vědu, sestra Alexandry, spíše se zdržuje v pozadí. Klidná, tichá, shovívavá, zvědavá, plná touhy zkoumat nové věci.

Solus - chlapec z Lunarie, zrozen z Elementů, upjatě věřící, že osud je již předurčen. Samotářský, velmi tvrdohlavý, uzavřený, s nadáním pro psaní poezie.

Infelix - černovlasý chlapec ovládající vzduch, nejstarší a taktéž ztracený syn královny Marion, původně byl vycvičeným bojovníkem, nyní pacifistou. Trpělivý, rozumný, láskyplný, zodpovědný.

Sasene - hnědovlasá žena ovládající tmu, jediný potomek Tenebrose, nástupkyně trůnu, před rokem se stala i šťastnou maminkou. Spravedlivá, pravdomluvná, vychytralá, budící respekt.

Firn - muž ovládající led, bratr Felicitase, manžel Sasene, otec jejich dcerky Diliges. Ochranitelský, průbojný, zamlklý, možná trochu paranoidní.

S novou partou kamarádů a magickými schopnostmi je připravena zastavit válku a navrátit do Lunarie vytoužený mír.

To jest snad všechno na úvod. Více bližších informací se bude postupně objevovat v článcích a rubrikách, jejichž výpis je vlevo v menu. Popisy postav najdete v rubrice "Postavy"; příběhy, básně a obrázky v rubrice "Fidova pírka" (má tři podrubriky, avšak jejich výpis není vidět, proto prosím sjeďte trochu níže, pod reklamu); články o světě jako takovém v rubrice "O Lunarii"; a nakonec rubrika "Země mlhy" je můj neúspěšný pokus o přepsání celého hlavního příběhu z pohledu Elizabeth.

Přeji vám příjemné počtení a doufám, že se vám zde bude líbit! :)

Recenze na hru The Frostrune

Také ležíte v posteli s chřipkou a nevíte, do čeho píchnout? Cítíte se jako mražený losůsek kdykoliv opustíte dveře vašeho domu? V tom případě rozhodně oceníte tuto skvělou hru, jež je tématicky vhodná pro současné počasí.

The Frostrune je dobrodružná "point and go" hra, odehrávající se v desátém století našeho letopočtu. Kolem norských břehů pluje vikingská loď, která však záhy ztroskotá v bouři. Jediným přeživším z celé lodi je Liv, třináctiletá holčička, za kterou hrajete v pohledu první osoby. Liv se ocitne u opuštěné vesnice. Kam všichni zmizeli? Co se tu stalo? A proč i v letním vánku pociťuje ostrý mráz?

Hra má dokonalý příběh, jež je historicky korektně zasazen. Rozhodně si přijdou na své všichni fanoušci vikingů i fantasy příběhů. Kdo dává pozor, může se naučit něco nového o vikingské mytologii a runách, což na hře velmi oceňuji. Vše na sebe plynule navazuje a dává smysl, ačkoliv se zezačátku nevyřeší všechny záhady a nějakou dobu trvá, než na vše naleznete odpovědi. Pokud se zaseknete na mrtvém bodě a nemůžete se dovtípit, jak pokračovat, přijdou vám vhod nápovědy v menu, odemykající se při dosažení určitých částí. Celé hraní obohacují zajímavé hádanky a skládačky, které nejsou ani obtížné, ani příliš snadné, prostě tak akorát pro spestření herních okamžiků.

Je třeba také zmínit grafiku, neboť si myslím, že to je právě aspekt, který přiměl mnoho lidí ke stažení této hry. Každá lokalita je unikátním výsledkem úžasné umělecké práce Reného Aignera. Skvělým doprovodem jsou i zvuky, dodávajíc hře tu pravou atmosféru. Dle mého názoru nemůže být technické zpracování lepší, už teď je perfektní.

Co mne také zcela ohromilo, je norština. Při hraní jsem byla přímo unesena tímto nádherným jazykem a nutila ducha u vodopádu stále dokola a dokola opakovat své fráze. Dodává to hře své nezaměnitelné kouzlo.

Skutečně mě nenapadá nic, co bych Frostruně mohla vytknout. Snad jen délku hraní - hra je omezená svým koncem, takže když ji dohrajete až do konce, nemůžete už dělat nic jiného, jen ji spustit zase od začátku. Snad se jednoho dne dočkám pokračování, jak je lehce naznačeno na konci. Nezbývá mi nic jiného než doufat. A vyhýbat se mrazu.

Krystalový překladač

Vzhledem k tomu, že do Lunarie přicházejí noví a noví lidé, jsou vesnice jedním velkým miš mašem jazyků. Filius a Natique si již dříve uvědomili, že tato jazyková rozmanitost činí obyvatelům problémy, a tak přišli s novou myšlenkou. Každou vesnici obdarovali speciálními krystaly.

Tyto krystaly fungují na principu přenosu energie. Pakliže koncept myšlenek pochopíme jako formu energie, můžeme s ní dál pracovat podle podobných fyzikálních zákonů, jako máme tady na Zemi. Energie se může vyskytovat v mnoha podobách - tepelná energie, kinetická energie, energie z konající práce, vnitřní energie těles aj. Energie se může přeměňovat z jedné formy na druhou. A přesně toho tento krystal využívá - snímá myšlenky, na které se mluvící člověk soustředí, přemění je na energii a tu předá naslouchajícímu člověkovi zpět ve formě myšlenek. A protože každý přemýšlí ve svém vlastním rodném jazyce, ony myšlenky se přeloží do rodného jazyka posluchače, aby jim rozuměl. Pokud byste jakožto Češi přišli do Lunarie a mluvili tam na Maďara, slyšel by vás mluvit v maďarštině a vy jeho v češtině.

Samozřejmě tento krystal nepřekládá všechny myšlenky (kdyby ano, asi by se všichni v Lunarii zbláznili). Pouze ty nejsilnější, u kterých se člověk soustředí i na pohyb ústy a jazyku, artikulaci, zkrátka a dobře fyzický pohyb těla, který je k mluvení zapotřebí. V momentě, kdy mluvíte, energie v mozku druhé osoby lehce ruší její smysly a upravuje informace, které přijímá prostřednictvím sluchu. Uslyší tak váš hlas i jeho tón, ale ne přesná slova, která vyslovujete.

Abyste byli schopni říci slovo, které nechcete přeložit a zachovat ho ve vašem jazyce i pro uši jiných osob, musíte se na něj koncentrovat pouze jako na výraz (i s výslovností), ne na jeho význam. Chce to více soustředění než u normální mluvy, u které je přeci jen její význam to podstatné. Tímto způsobem se můžete v Lunarii například učit jiné jazyky (nebo naopak někoho učit ten svůj). Také je to velmi důležité pro jména, neboť většina jmen má svůj význam. Myslím si, že každý z nás by upřednostil, kdyby na něj Lunariané volali "Filipe", a ne "milovníku koní".

I přesto se jazyky v Lunarii neustále vyvíjí a jdou svou vlastní cestou. Platí to především pro latinu, kterou sem přivlekli učenci ze Země. Předává se tu ale tak dlouho, že se lehce liší od té naší pozemské. Vhodným příkladem je zde například jméno Tenebros. Korektní verze slova v naší latině je " tenebris", avšak v Lunarii je správně i jméno tohoto krutovládce.

Pakliže si kladete otázku, zda byste se tímto způsobem mohli domluvit i se zvířaty, je mi líto, ale s nimi to nefunguje. Nemohou pro tyto účely vyvinout tak silnou "myšlenkovou energii", která je zapotřebí pro aktivaci krystalu. Ale kdoví, třeba je to jen jednosměrné. Třeba na svého psa štěkáte a ani o tom nevíte.

Stejně tak se tento vychytralý překladač nevztahuje ani na knihy, které požadovanou energii postrádají úplně. Díky nim tedy v Lunarii zůstává ona rozmanitost jazyků, která je tak unikátní.

Ale co děti? Ferus, jak se učí mluvit děti? Nebojte se, vývoj dětí probíhá stejně jako u nás, protože v útlém věku není jejich mozek schopný tuto energii přijímat. Děti vidí a slyší pouze čistou pravdu. Až v pozdějším věku se naučí přijímat i "lži".

Tyto krystaly jsou umístěné pouze ve vesnicích a každý dokáže překládat pouze v určitém radiusu. Pokud se vzdálíte o něco více, krystal na vás již nebude mít vliv. Takže až se půjdete projít do lesa a někdo na vás začne křičet německy, i přes nával paniky se snažte zachovat klid. Spíše než od mírumilovného Němce vám hrozí nebezpečí od divokých vlků a saev.

Noční útěcha /část první

Bylo už pozdě v noci, když jsme se se sestrou vrátily domů. Navštívily jsme naši maminku a zdržely se u ní celý večer. Bylo skvělé s ní zase trávit čas jako rodina. Začala jsem dohánět těch pár let odloučení a znovu jsem se s maminkou poznávala a sbližovala. Čím dál jsem jsem si uvědomovala, že ji moc miluju, a užívala jsem si každé chvíle s ní. Ten večer jsem jí navrhla, že příště přivedu s sebou i svou přítelkyni a seznámím je. Těšila jsem se na to, ačkoliv Elizabeth se trochu zdráhala a odmítala znovu navštívit Zemi.

Velmi potichu jsem vešla do pokoje. Čekala jsem, že moje princezna už bude dávno spát, a tak jsem se snažila ji nevzbudit. Proto mě překvapilo, když jsem ji uviděla sedět na okenním parapetu. Byla schoulená do klubíčka a usedavě plakala. Všechno se ve mně v tu chvíli sevřelo. Přispěchala jsem k ní a pevně ji objala: ,,Miláčku, copak se stalo?"

Chvíli mlčela, asi přemýšlela, jestli to má říct nebo ne, a pečlivě volila slova. ,,Zradila jsem svoje rodiče. Utekla jsem od nich a ublížila jim tím," a začala plakat ještě víc. Ztuhla jsem. Nevěděla jsem, jak na to odpovědět, nikdy jsem neuměla utěšovat lidi.

,,Utekla jsi, protože jsi se na Zemi necítila dobře. To je přirozené. V Lunarii ti bylo lépe, proto jsi tu zůstala," pohladila jsem ji po vlasech.

,,No a co? Jim jsem tím ublížila. Určitě mě dlouho hledali. Nebo ještě hledají. Letos to bude už osm let. Osm let! Prohlásili mě za mrtvou." Celá se třásla a lapala po dechu.

Přitiskla jsem si ji blíž k sobě a pevně ji držela. Doufala jsem, že aspoň to pomůže. Nevěděla jsem si rady a byla jsem z toho všeho dost vyděšená, ačkoliv jsem se to snažila nedat najevo.

,,Ale pomysli, co by se stalo, kdybys tam zůstala. Vzpomeň si na to, jak špatně ti bylo. Jak jsi omdlévala a měla záchvaty. Jezdila jsi po nemocnicích. Tady ses toho zbavila. Kdybys zůstala tam, jen by se to horšilo a byla bys ještě víc nemocná. Trpěla bys ještě víc než trpěli tvoji rodiče. Takhle jsi se osvobodila. Zažila jsi neuvěřitelná dobrodružství, které nikdo na Zemi nezažil. Poznala jsi Lunariany. Poznala jsi mě..." šeptala jsem jí potichu.

Nadechla se, chtěla něco říct, ale rozmyslela si to a mlčela. Znejistilo mě to - chtěla jsem, aby se mi svěřila, aby to v sobě nedusila. Má nebohá princezno, co všechno ti leželo v hlavě? Co všechno tě takhle tížilo?

,,Jsi můj hrdina, víš o tom?" vtiskla jsem jí slabý polibek do vlasů.

,,Proč?" vzhlédla ke mně s uplakanýma očima.

Povzbudivě jsem se usmála: ,,Protože hrdinové zachraňují životy."

,,Já ničí život nezachránila," namítla zmateně.

,,Ale ano. Zachránila jsi sebe. A mě taky. Nevím, co bych si bez Tebe počala," pohladila jsem ji po tváři.

Cítila jsem, jak se znova zatřásla. Bojovala sama se sebou a přemáhala se mi oplatit úsměv. Povedlo se jí to, slabě se na mě usmála, ale já věděla, že to je přetvářka, a to mě děsilo ještě víc. Co se přede mnou snažila skrýt? Možná už o tom nechtěla mluvit, protože jí z toho bylo víc a víc úzko. Vzala jsem si ji do náruče a odnesla na postel, kde jsem ji něžně položila do měkkých polštářů a lehla si k ní. Ihned se ke mně přitulila a zabořila obličej do mého trička. Ať už se snažila své emoce skrýt sebevíc, nepovedlo se jí to, protože jsem na svém oblečení brzy cítila její horké slzy. Usoudila jsem, že bude tak lepší zůstat a nechat ji vyplakat. Měla jsem o ni velký strach. Princezno má, co mám dělat?

____________________________________________________________

Tato povídka se tu již objevila, ale protože její druhá část obsahovala sexuální scénu, blog.cz mi ji vymazal. A já ji nikde jinde neměla uloženou, ani jsem si ji nijak přibližně nepamatovala, protože to byl celkem starý článek :'))) Takže jsem si vybavila jen základní zápletku a napsala ji znova, s velkými úpravami. Jedná se jen o první část - druhou, se s e k s e m, pošlu vážným zájemcům někam do soukromých zpráv, jinak by mi to server zase smazal. Ale v podstatě tam nenajdete nic dalšího, co by hodně ovlivnilo děj, takže pokud vám stačí prostý fakt, že si ty dvě zkrátka a dobře vrzly, můžete přejít na pokračování Hluboká voda.

Země zoufalců

Tak se Lunarii přezdívá. A je to název více než výstižný.

Na světě jsou šťastní lidé. Nejsou šťastní proto, protože se jim dějí jen ty dobré věci. Ne, v jejich životech nadcházejí i špatné situace, které tolik pozitiv nenesou. Ale i přesto jsou šťastní. Protože ví, pro co bojují. Mají smysl života a za tím si jdou. Ať už zůstávají silní pro svou rodinu, blízké, přátele, lásku, nebo jenom pro sebe samé. Mají důvod bojovat a nevzdávají se. Nevzdávají se svého života.

Pak tu jsou lidé jim opační. Unavení systémem, světem, životem, sebou samými. Proč tu jsou? Z jakého důvodu? Nevědí, ale odpovědí nelze dosáhnout, stejně jako jejich cíle, smyslu života. Hledají důvod žít, ale nejsou schopni ho nalézt. A to je drtí uvnitř. Už nemohou dál.

Ve chvíli jejich největšího zoufalství se však stane něco zvláštního. Jeden moment drží v ruce provaz z režného lana a chystají se ho zavěsit na trám svého bytu. V druhém stojí uprostřed lesa, s kvítím v hrsti. Jak se to stalo? Jak se sem dostali? Nechápou. Z tohohle neznáma se jim však tají dech. Je to něco nového? Zemřeli? Jsou mrtví a dostali se do nebe? Ne, tohle není nebe. A i kdyby, na tom nezáleží. Jsou svobodní. Cítí toho tolik, ach, tolik! Malé jazýčky energie, olízující jim chodidla, konečky prstů a spánky. Příjemný vánek, čechrající jim vlasy. Vůni silných a zdravých stromů. A s ní i vůni nového života.

Dostali druhou šanci. Druhý život, který mohou vzít do hrsti. Teď mají možnost dohnat promarněné dny, začít odznova, začít jako noví lidé. Je to ten nejkrásnější dar, jaký mohou v tu chvíli dostat. Je na čase přestat přežívat a začít žít.

Lunaria vlastně není Zemí zoufalců. Zoufalci tam přicházejí, ale rodí se z nich noví lidé. Nová generace uvědomělých a šťastných lidí. Z téhož důvodu jsou Lunariané mírní a přátelští. Mnoho z nich totiž zažilo zlo na Zemi, a tak jej nechtějí činit ani ostatním. Pokud chceme žít v nádherném a novém světě, sami jej musíme udržovat. Našimi činy a naším srdcem.

Můj domov není Zemí zoufalců. Je to země harmonie, klidu a smíření. Je to nejhlubší nitro nás samých. Protože když se dostaneme co nejhlouběji, právě toto smíření nalezneme. Jen je někdy těžké ho skutečně najít a uchopit. Lunariané se to však naučili. Nezáleží na barvě pleti, víře, orientaci, nezáleží zde na ničem. Jen na tom, aby byli všichni šťastní a drželi pospolu. Protože tato země je tak plná lásky a harmonie, že tu pro nenávist už nezbylo místo.

Lunaria je vším, jen ne Zemí zoufalců.

Proč už cpu křídla úplně všude?

Dámy a pánové, vskutku si tuto otázku pokládám již velmi dlouho! Měla jsem v plánu sem po dlouhé době vložit kresby týkající se Lunarie, avšak při sestavování jejich seznamu mi došlo, že téměř všechny obsahují stále se opakující motiv - křídla. Někdy protože daná postava z příběhu je jimi prostě obdařená a je to její přirozený fyzický atribut, jindy jsem se řídila slavným životním moudrem. Jak zní toto pozoruhodné moudro, ptáte se? Yolo.

Pohodlně se usaďte a připravte se na ukázku obrázků vytvořených za tento i předchozí rok.~

---

Everybody wants to rule the world

7. 10. 2016. Inspirováno stejnojmennou písní od zpěvačky Lorde. Královna Marion stojí se svou dračicí Ariou na útesu a hledí na Hrad Světla, ležící nad jezerem Cinereo. Všude kolem je obklopují čisté lesy, plné tajemství a záhad. Byl to můj první pokus o krajinu, moc dobře však nedopadl. 5/10

Protecting the light

Duben - říjen 2016. Ano, skutečně jsem tento obrázek měla rozdělaný půl roku, nesuďte mě, prosím. Anatomicky je zcela nekorektní, hlavně ta křídla. Ke konci jsem jej dodělávala z donucení a takhle to dopadlo. Jednoho dne snad udělám redraw, až opět naberu dostatek sil. 4/10

Avatar, Nomade, Nuage

Leden 2017. Pokus o obrázek do Frankofonie 2017. Sice ne nejlepší mezi zúčastněnými, ale tehdy nejlepší v mé tvorbě, hah. Jsem s výsledkem velmi spokojena, byl to pro mě docela challenge - troufla jsem si na A3, troufla jsem si na člověka a troufla jsem si na komplexnější obrázek pastelkami! Taktéž jsem ráda, že na něm není vyobrazena žádná má postava, ale spíš někdo náhodný, z důvodu významu tohoto obrázku. Má symbolizovat svobodu v hudbě, proto ta křídla a oblaka. Každý by se měl nechat unést hudbou mimo svůj svět, někam pryč, alespoň na malý moment. 8/10

Lost footsteps

31. 1. 2017. Kdykoliv jsem šla ze školy domů, pozorně jsem zkoumala zamrzlou řeku a všímala si, že ve sněhu kolem ní, ale i na jejím ledě, je plno kočičích stop. Nevím, přijde mi bezpečnější ji přejít po mostě. Kdo ví, co by se mohlo stát. 6/10

Reaching the moon

10. 8. 2017. První pokus o malbu na plátno. Nikdy předtím jsem nemalovala, byla to skvělá zkušenost, která mě přiměla to zase v brzké době zkusit znova! Pro začátek jsem s tím hodně spokojená, takže 9/10

Anima

Září - říjen 2017. Práce z hodin výtvarné výchovy, pokus o další malý krůček mimo mou komfortní zónu - člověk, pozadí, stromy, žádné linie. Při kreslení obličeje jsem však nechtěně sáhla do oka linkou a tak mi s ním pomáhal profesor (proto je tam tak velká stylová odlišnost). Akvarelové progresky nechť vládnou světu! 7/10

Battle Cry

Říjen - listopad 2017. Další práce na výtvarnou výchovu, tentokrát se jednalo o redraw jednoho obrázku starého asi tři roky (ten bohužel oskenovaný nemám, ale věřte, byl hrozný a stál na technice: "Neumíš detaily? Zamaž všechno uhlem!"). Z toho důvodu tu vidím ohromný pokrok a z toho mám radost! Teď se ještě naučit pracovat s vodovkami, haha. 6/10

Feruška

25. 11. 2017. A nakonec čičina, která je momentálně na designu. Ano, inspirovala jsem se pózou z předešlé malby, a chtěla jsem ji více propracovat. Obrázek posloužil pro studii anatomie, srsti křídel. Až na ty packy jsem maximálně spokojená. 9/10

Závěrečná otázka za deset koťátek: Kolik peříček jste našli v celém článku?

Kapitola čtvrtá: Útěk

(Celá kapitola je již více než rok stará, kromě posledních dvou odstavců. Neměla jsem sílu to sem zveřejnit.)

<- Kapitola třetí: Pud sebezáchovy

Probudila mě silná bolest břicha. Stávalo se mi to často, ale tohle bylo silnější, než kdy jindy. Opatrně jsem vstala a vydala se do kuchyně pro vodu. Bylo před šestou ráno, moje maminka už stála na nohách a chystala se do práce, když se mi vedle ní najednou zamotala hlava. Cítila jsem jen silný náraz na keramické dlaždičky. Pak se svět rozpustil jako mořská pěna u útesu.

Nenávidím nemocnice. Nenávidím pach dezinfekce, nenávidím přímé bílé světlo, nenávidím zářivé pláštně doktorů a sestřiček.

Seděla jsem v čekárně na pohotovosti a držela se za břicho. Zhoršilo se to. Celým tělem mi pulsovaly intenzivní vlny bolesti. Bylo to jako příliv; na malý moment je to lepší, dokud do pevniny nenarazí další množství vody. Snažila jsem se tedy koncentrovat na zvířátka na zdi. Vše bylo tak krásně barevné a veselé, aby pracovníci zakryli, kolik utrpení si tu pacienti prožili.

Až po chvíli si mou pozornost získala maminka. Nemohu ji již zcela popsat, vzpomínky se mi vždy zahalí do mlžného oparu. Ale nikdy nezapomenu na její zářivě modré oči. Na ty nádherné oči, ve kterých se skrývalo tolik lásky, hrdosti a smíření. Milovala jsem ji. Milovala jsem její podstatu. A její oči. Byla to úžasná žena, velice temperamentní a svá. Dokonalá. Vždy si byla jistá v tom, co dělá. A za to jsem ji neuvěřitelně obdivovala.

Nyní to ale všechno zmizelo. Její jistota a kontrola nad vším zmizely. V těch úžasných očích, které pro mě dodnes tvoří maják v mlze, se zrcadlil strach. Další osoba, které jsem ublížila, aniž bych chtěla. Bolelo mne vidět ji v takovém stavu, mou agonii to ještě zhoršilo. Odpusť mi, mami. Nechci ti být břemenem, nechci ti být zátěží, která táhne tvé city dolů. Chci pro tebe to nejlepší, tohle si nezasloužíš. Maminko, prosím, neplač, nejsem hodna tvých slz. Tohle všechno jsem jí chtěla říct, ale nedokázala jsem to. Ublížila bych jí tím ještě víc. Pochopila by, že jsem poznala její pravé dno, což ona nechtěla. Měla sloužit jako zářící příklad, jako neutuchající podpora, jako anděl, který přináší naději a obdiv. Její hrdost jí nedovolila, abych spatřila to vyděšené zvíře uvnitř. Bylo by to jako sebrat lvovi jeho hřívu, a s ní i jeho čest a královský titul.

Zamrkala. Poznala jsem, že se snaží zahnat slzy. Neuvěřitelně mě to vyděsilo - nikdy jsem ji neviděla plakat. Naprosto mě to vyvedlo z míry. Skutečně se o mě tak bála? Musela mě asi hodně milovat. Pevně jsem sevřela její ruku a přitulila se k ní, napůl abych ji utěšila, napůl abych získala opěrný bod, protože se mi stále točila hlava.

Moc si nepamatuju, co se dělo potom. Jen to, že mi brali krev. S požitkem jsem sledovala, jak ta temně červená tekutina pomalu kape z jehly do zkumavky. Jak kus mě nenávratně odtéká pryč. Snad na lepší místo.

Probudila jsem se až na pokoji, s kanylou v ruce. Bylo tam prázdno, slyšela jsem jen tiché hučení přístrojů a dopady kapek, jak mi hadičkou tekl do ruky zvláštní roztok. Zadržela jsem dech a vnímala jsem všechny tyhle pravidelné zvuky. O to víc to bylo děsivé. Tohle místo ve mně probouzelo panickou hrůzu.

Zhluboka jsem se nadechla, zadržela dech, napočítala do osmi a zase pomalu vydechla. Byl to takový můj uklidňovací rituál. U toho jsem zírala na svou deku se slunečnicemi a beruškami. Nefungovalo to. Zmocňovala se mě panika. Šílený strach z cizího prostředí. Nemohla jsem pořádně dýchat, nemohla jsem se ovládat a přinutit své tělo k pohybu. Jen jsem se choulila pod deku, třásla se a brečela. Chtěla jsem volat o pomoc, ale nešlo to. Pomozte mi! Kde je má mýtina v lese? Kde je můj ptáček? Kde jsou mé sny? I spánek by byl pro mě vysvobozením. Stále se mi ho ale nedostávalo.

Nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl. Žádné sestřičky, žádní doktoři. Byla jsem v liduprázdné tmavé místnosti. S něčím, čeho jsem se bála nejvíc - se svou myslí. Zalila mě další vlna úzkosti. Cítila jsem, jak mě vše kolem svírá, jako pevně utažený korzet, který mi zabraňuje dýchat. Zdi se přibližovaly a drtily orgány uvnitř mě, aniž bych se jich dotkla. Sledovala jsem tmavé šmouhy. Běhaly po zdech a po stropě, usazovaly se v rozích pokoje a pak se zase daly do pohybu. Umírala jsem a stíny tančily.

Z té tmy se však náhle vynořilo světlo, slabé a bledě modré, přesto světlo. Otevřela jsem oči. Byl přímo přede mnou. Můj ptáček z mýtiny. Kroužil nade mnou v měsíčním svitu, vznášel se na svých nádherných černých křídlech a modrá koncová pera mu slabě zářila. Natáhla jsem k němu ruce. Vysvoboď mě. Vem si mě. Odnes mě pryč, pryč z klece. Zachraň mě. Prosím.

Roztáhl pařáty a spustil mi na přikrývku zvláštní předmět. Vypadalo to jako oválný kamínek. Na dotek byl hladký a studený, se dvěma vyrytými vlnkami, jež se rozvětvovaly na další, stále drobnější a drobnější. Byl to skutečně nadpozemský šperk. Sloužil však pouze na okrasu? Opatrně jsem si ho navlékla na krk - byl přichycený na kožené šňůrce - a vzhlédla k ptáčkovi. Roztáhl nade mnou křídla a ukryl mě před světem. V tu chvíli se rozzářil i amulet. A já vzlétla.

**********

Jako první mě zaujala vůně jehličí. Obklopovala mě ze všech stran. Ležela jsem v mechu a nasávala všechny ty pachy. Bylo to nádherné. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam spala. Nebylo to důležité. Celý svět se teď točil kolem jehličí.

Něco vlhkého a měkkého mě strčilo do paže. Otevřela jsem polekaně oči. Skláněla se nade mnou něčí silueta s černými vlnitými vlasy. Můj zrak se však postupně zaostřil a já pochopila, že to je hříva. Nade mnou stál kůň se zvláštním rohem na čele, jež se ve slunečním třpytu leskl zlatou barvou. Jeho bílá srst připomínala čerstvě napadaný sníh. Co mě zaujalo snad nejvíc byla jeho šedá a velká křídla, ohromná a majestátná. Bylo to obdivuhodné zvíře.

Tiše zařehtal a znovu do mě šťouchl. "Kdepak ses tu vzal, kamaráde, kamarád... Ko? A kde jsem se tu vlastně vzala já?" rozhlédla jsem se zmateně. Nacházela jsem se na lesní mýtině, jež ze všech stran obklopovaly tmavé jehličnany, v téměř dokonalém kruhu. Uprostřed toho všeho stál strom, velký a mohutný. Už jsem ho jednou spatřila ve svém snu.

Natáhla jsem ke kobylce ruku a pohladila ji na čumáku. Chvíli strnula, pak spokojeně zavřela oči. Nikdy na ten moment nezapomenu. Bylo to něco výjimečného, co tehdy změnilo můj život úplně od základů.

Zavřela jsem oči a naslouchala přírodě kolem. Cítila jsem se tu nádherně. Úzkost zmizela, nahradil ji silný pocit bezpečí a harmonie. Zemřela jsem? Byla tohle má etapa po smrti? Nezáleželo mi na tom. Byla jsem volná. Odproštěná od špatných myšlenek, odproštěná od tíhy světa. Nikdy jsem takového pocitu nedosáhla. Ani s antidepresivy, která naopak mé myšlenky halila do ještě temnějšího kabátu.

Kobylka do mě znovu drkla čumákem. A pokračovala, dokud jsem nevstala. Pak mě svými zuby chytila za tričko a vedla pryč z mýtiny. Rozhodla jsem se, že ji poslechnu a budu ji následovat. U toho jsem pevně svírala v ruce amulet, který mi dal můj černý ptáček. To abych cítila jeho chladný povrch a věděla, že už nejsem ve snu. Ale že je to skutečnost.