Tak se Lunarii přezdívá. A je to název více než výstižný.
Na světě jsou šťastní lidé. Nejsou šťastní proto, protože se jim dějí jen ty dobré věci. Ne, v jejich životech nadcházejí i špatné situace, které tolik pozitiv nenesou. Ale i přesto jsou šťastní. Protože ví, pro co bojují. Mají smysl života a za tím si jdou. Ať už zůstávají silní pro svou rodinu, blízké, přátele, lásku, nebo jenom pro sebe samé. Mají důvod bojovat a nevzdávají se. Nevzdávají se svého života.
Pak tu jsou lidé jim opační. Unavení systémem, světem, životem, sebou samými. Proč tu jsou? Z jakého důvodu? Nevědí, ale odpovědí nelze dosáhnout, stejně jako jejich cíle, smyslu života. Hledají důvod žít, ale nejsou schopni ho nalézt. A to je drtí uvnitř. Už nemohou dál.
Ve chvíli jejich největšího zoufalství se však stane něco zvláštního. Jeden moment drží v ruce provaz z režného lana a chystají se ho zavěsit na trám svého bytu. V druhém stojí uprostřed lesa, s kvítím v hrsti. Jak se to stalo? Jak se sem dostali? Nechápou. Z tohohle neznáma se jim však tají dech. Je to něco nového? Zemřeli? Jsou mrtví a dostali se do nebe? Ne, tohle není nebe. A i kdyby, na tom nezáleží. Jsou svobodní. Cítí toho tolik, ach, tolik! Malé jazýčky energie, olízující jim chodidla, konečky prstů a spánky. Příjemný vánek, čechrající jim vlasy. Vůni silných a zdravých stromů. A s ní i vůni nového života.
Dostali druhou šanci. Druhý život, který mohou vzít do hrsti. Teď mají možnost dohnat promarněné dny, začít odznova, začít jako noví lidé. Je to ten nejkrásnější dar, jaký mohou v tu chvíli dostat. Je na čase přestat přežívat a začít žít.
Lunaria vlastně není Zemí zoufalců. Zoufalci tam přicházejí, ale rodí se z nich noví lidé. Nová generace uvědomělých a šťastných lidí. Z téhož důvodu jsou Lunariané mírní a přátelští. Mnoho z nich totiž zažilo zlo na Zemi, a tak jej nechtějí činit ani ostatním. Pokud chceme žít v nádherném a novém světě, sami jej musíme udržovat. Našimi činy a naším srdcem.
Můj domov není Zemí zoufalců. Je to země harmonie, klidu a smíření. Je to nejhlubší nitro nás samých. Protože když se dostaneme co nejhlouběji, právě toto smíření nalezneme. Jen je někdy těžké ho skutečně najít a uchopit. Lunariané se to však naučili. Nezáleží na barvě pleti, víře, orientaci, nezáleží zde na ničem. Jen na tom, aby byli všichni šťastní a drželi pospolu. Protože tato země je tak plná lásky a harmonie, že tu pro nenávist už nezbylo místo.
Lunaria je vším, jen ne Zemí zoufalců.
Žádné komentáře:
Okomentovat