První, co spatřil, bylo moře. Velké, rozlehlé, nekonečné moře. Tak vypadalo. Jako nekonečnost. Mrazilo ho z toho. Nikdy předtím moře neviděl. Nedokázal si představit nekonečnost. Ale i moře mají své okraje.
Stála na písčitém břehu, bosá, s chodidly zabořenými do mokrého písku. Nic neříkala, jen sledovala, jak se horizont snoubí s velkými šedými mraky. Obklopoval je studený mořský vzduch, mrazící po celém těle. Ale chlad v duši byl silnější.
Nevěděl, jestli cítí úlevu. Nevěděl, jestli cítí strach. Popoběhl k ní, ale dva metry od jejích zad se zarazil. Neměl by jít blíž. Zhluboka se nadechl a přerušil tak ticho, jako když se nůž zaboří do másla: "Všude jsme tě hledali! Úplně všude! Infelix teď krouží nad lesem a pátrá po tvé modré hlavičce. Víš, jaký jsi v nás probudila strach?! Musel jsem použít amulet, abych tě našel! Jsi pryč už pár hodin!" Jeho hlas okamžitě umlkl, jakmile mu došlo, že na ni začal křičet. Tohle nechtěl. Ale vztek a obavy se mu spojily v jedno.
Nastala další chvíle ticha, doprovázená zpěvem slaného větru a šuměním vln, jež narážely do útesu. Jako by se chtěly probojovat skrz písek a skálu, jako by toužily spočinout na souši a už se nevracet zpátky do moře. Přesně tak se chtěl probojovat do jejího srdce. Ale od toho říkáme zemi souš - protože je suchá.
"Našla jsem v matčině pokoji Fidovo pírko, pečlivě schované. Tak jsem šla sem, abych byla sama," promluvila znenadání.
"To je právě to," ušel další půlmetr k ní, ,,neměla bys být sama."
"Z jakého důvodu tak usuzuješ?" zhluboka se nadechla, aby nasála vůni moře.
Sivá oblaka byla stále hustější a hustější.
"Protože znám samotu. Znal jsem ji a budu ji znát do konce života," obořil se.
"To není pravda. Nikdy jsi nebyl sám. Vždy jsi měl Infelixe, Flammiferu, Singi, Sasene... A teď máš i ostatní. To ti nestačí?"
"Nestačí. Protože vím, že přijdu i o ně. Nemůžu změnit své jméno. Nemůžu změnit svůj osud."
Modrovláska se za bouřlivého křiku prudce otočila čelem k němu: "Můžeš, ty lakorde*! Nikdo tvůj osud neřídí! Ani Elementy, ani Fido, ani tvé jméno!"
"Jména řídí osudy, Elvenel! Je to prokletí. Nemůžu uniknout svému jménu!"
"Infelix to dokázal. Podívej se na něj. Má nás, má nádherný vztah s Flamm, má zase zdravé nohy a dokáže se těšit z maličkostí. A víš proč? Protože na osud jména nevěří a ani nikdy nevěřil. A dokud budu tady, nikdy tomu ani věřit nezačne. Protože se postarám o to, aby byl šťastný. A nic mi v tom nezabrání, Solusi."
Chlapec udělal pár kroků k ní, nyní je od sebe dělily jen dvě stopy. "Nejsem jako tvůj bratr. Nedokážu to. Nemám žádnou naději, která by mě přesvědčila o opaku. Nebudu mít přátele napořád. Nikdy mě nebudeš skutečně milovat. Nikdy nebudu mít rodinu, kterou jsem si odjakživa moc přál. Nic nebude trvat věčně. Přijdu i o to málo, co teď mám. A zemřu jako Solus."
Dívka mu pohlédla hluboko do temných purpurových očí: "Pokud jsme pro tebe málo a nevnímáš nás jako rodinu, pak je mi tě skutečně líto. Více ti k tvým dětinským argumentům nemůžu říct."
Ztratil se. Ztratil svou nit, ztratil všechna slova. Ztratil se v jejích hlubokých očích. Zabořil se do jejího nekonečného smutku a hledal jeho okraje. Protože věřil, že nic není nekonečné.
"Pokud bys věděl, jaké to je doopravdy ztratit, pokud bys cítil to co já, pak bys udělal všechno pro to, aby se to už neopakovalo. Nemůžeš změnit čas. Ale svou budoucnost můžeš vždy ovlivnit. Vždy. Tak si to uvědom a přestaň se vzdávat ještě před začátkem boje. Protože jen to tě dovede k prohře."
Přerušila s ním dlouhý oční kontakt a opět se k němu otočila zády. Z oblak nad nimi začaly padat velké dešťové kapky. Zalévaly celou pláž i lesy kolem, napájely žíznivou půdu. Ale i tak zůstane souš navždy souší.
_____________________________________________________
(*lakord = lunarijská nadávka. Synonyma: blbec, debil)
~ Pokračování: Srdce z křemene ~
Žádné komentáře:
Okomentovat