Srdce z křemene

~ Předešlé povídky: Bitva u Dantery | Útěk před ohněm | Vlny slz ~

Bylo pro tebe velice zvláštní vyjít po tak dlouhé době ze svého maličkého pokoje. Hlavní sál byl oproti němu veliký a vzdušný, s velkými vitrážovými okny. Slunce, které skrze ně dopadalo na tvou tvář, jako by tě povzbuzovalo a dodávalo ti sílu vyjít zase mezi ostatní. Tančilo po tvých rtech tak usilovně, až na nich probudilo slabý úsměv.

První si toho všimla Singi. Jakmile spatřila tvé husté, modré kadeře, rozeběhla se k tobě a sevřela tě v pevném objetí. Na moment jako by ti vyrazila dech, a s ním i melancholické myšlenky. Možná je budeš mít vždy, když budeš dýchat.

Hned v závěsu za ní byla Flammifera. Připadalo ti více než úsměvné, že zrovna ty dvě tě vítají jako první a nechávají tak roztát led, usazený na tvé duši. Koneckonců, jsou to ohnivé sestry. Přivinula sis je k sobě, zpočátku jemně, ale netrvalo dlouho a plna dojetí jsi je stiskla o něco silněji.

Uslyšela jsi kroky na schodech. Vzhlédla jsi od svých milovaných kamarádek a pohlédla tím směrem. Jako vždy ses nechala unést jeho zelenýma očima, někam hluboko do lesů, na svěží palouček plný lučního kvítí. Ačkoliv Singi i Flammifera přirozeně dodávaly tvému tělu dostatečné teplo, co tě doopravdy zahřálo, byly jeho ryšavé, rozcuchané vlasy. Nikdy nešly zcela zkrotit, a tys to moc dobře věděla, protože ses o to už nesčetněkrát snažila. Nakonec ses smířila s tím, že to tak má být a že jejich směr, kterým se mají ubírat, neovlivníš. Stejně jako neovlivníš pocity, jež jsi vůči němu chovala.

Obě ohnivé sestry o krok ustoupily a udělaly mu prostor, aby tě mohl řádně přivítat, svou malou milovanou sestřičku. "Jsem moc rád, že jsi zpátky," pohlédl ti do očí a chytil tě povzbudivě za ruce. Cítila jsi, jak se ti hrne krev do tváří, jak v nich pění a vaří se. Nikdo jiný nedokázal na tvé smetanově bílé pokožce vykouzlit ruměnec. Nikdo kromě Patriase.

Snažila ses zakrýt své červenání, ale soustředila ses na to až moc. Tak moc, že sis ani neuvědomovala, jak se k tobě Patrias sklonil a dal ti sourozeneckou pusinku na čelo. Jako by čas plynul normálně, ale tebe v něm někdo zpomalil. Vše ti v samém šoku došlo až o vteřinu později, kdy ses zabořila do opojné vůně borovicového jehličí. Tak vonělo jeho objetí - jako když si člověk lehne do mechového polštáře a tiše ochutnává vůně, zvuky, obrazy lesa. Normálního člověka by to uklidnilo, v tobě však oba činy rozpoutaly vnitřní paniku.

Vzedmula se v tobě mořská vlna a narazila do skalnatého útesu. A znova, silněji, stále do toho samého kamene. Jenže skála neustoupila. Stála dál na místě, představujíc oporu pro rozrušenou vodu. Tak nějak vypadal váš vztah. Ať už jsi panikařila jakkoliv a snažila ses od něj oddálit, on vždy pevně stál po tvém boku. To tě nakonec uklidnilo. Stydlivost a rozrušení odtekly, a hladina moře se umírnila. Klesla jsi do jeho objetí, a také se nechala odnášet po proudu - někam do toho krásného lesíku, na palouček svěžesti a útěchy, který Patrias vytvářel ve tvém srdci.

Jako by ti snad četl myšlenky, jemně se od tebe odtáhl a vložil ti něco studeného do ruky, čímž tě vytrhl z tvého harmonického rozjímání. Rozevřela jsi dlaň a prohlédla si předmět. Byl to nádherný, mléčně bílý horský křemen, otesaný do tvaru srdce. Patrias si dal určitě hodně práce s jeho opracováním. Skrýval v sobě neobyčejné kouzlo, pohled na jeho třpytivý a čistý povrch jako by tě hladil po duši.

"To ses na moment bála, co jsem zase vymyslel za hloupost, viď? A nakonec se mi to docela povedlo. Doufám, že ti z toho spadl kámen ze srdce," zasmál se žertovně. Vědělas, že takhle špatnou slovní hříčku musel mít jedině od Felicitase nebo Alexandry. Přesto ti přišla skvěle použitá a zasmála ses s ním. Bylo to poprvé, co ses od smrti své matky zasmála. Poprvé, co jsi někomu věnovala svůj sladký smích. Tenhle patřil jen a jen jemu, stejně jako tvá láska. Láska, přesahující i tu sourozeneckou. To však nikdo nevěděl. Jen ty sama, a tvé srdce z křemene.