Bylo už pozdě v noci, když jsme se se sestrou vrátily domů. Navštívily jsme naši maminku a zdržely se u ní celý večer. Bylo skvělé s ní zase trávit čas jako rodina. Začala jsem dohánět těch pár let odloučení a znovu jsem se s maminkou poznávala a sbližovala. Čím dál jsem jsem si uvědomovala, že ji moc miluju, a užívala jsem si každé chvíle s ní. Ten večer jsem jí navrhla, že příště přivedu s sebou i svou přítelkyni a seznámím je. Těšila jsem se na to, ačkoliv Elizabeth se trochu zdráhala a odmítala znovu navštívit Zemi.
Velmi potichu jsem vešla do pokoje. Čekala jsem, že moje princezna už bude dávno spát, a tak jsem se snažila ji nevzbudit. Proto mě překvapilo, když jsem ji uviděla sedět na okenním parapetu. Byla schoulená do klubíčka a usedavě plakala. Všechno se ve mně v tu chvíli sevřelo. Přispěchala jsem k ní a pevně ji objala: ,,Miláčku, copak se stalo?"
Chvíli mlčela, asi přemýšlela, jestli to má říct nebo ne, a pečlivě volila slova. ,,Zradila jsem svoje rodiče. Utekla jsem od nich a ublížila jim tím," a začala plakat ještě víc. Ztuhla jsem. Nevěděla jsem, jak na to odpovědět, nikdy jsem neuměla utěšovat lidi.
,,Utekla jsi, protože jsi se na Zemi necítila dobře. To je přirozené. V Lunarii ti bylo lépe, proto jsi tu zůstala," pohladila jsem ji po vlasech.
,,No a co? Jim jsem tím ublížila. Určitě mě dlouho hledali. Nebo ještě hledají. Letos to bude už osm let. Osm let! Prohlásili mě za mrtvou." Celá se třásla a lapala po dechu.
Přitiskla jsem si ji blíž k sobě a pevně ji držela. Doufala jsem, že aspoň to pomůže. Nevěděla jsem si rady a byla jsem z toho všeho dost vyděšená, ačkoliv jsem se to snažila nedat najevo.
,,Ale pomysli, co by se stalo, kdybys tam zůstala. Vzpomeň si na to, jak špatně ti bylo. Jak jsi omdlévala a měla záchvaty. Jezdila jsi po nemocnicích. Tady ses toho zbavila. Kdybys zůstala tam, jen by se to horšilo a byla bys ještě víc nemocná. Trpěla bys ještě víc než trpěli tvoji rodiče. Takhle jsi se osvobodila. Zažila jsi neuvěřitelná dobrodružství, které nikdo na Zemi nezažil. Poznala jsi Lunariany. Poznala jsi mě..." šeptala jsem jí potichu.
Nadechla se, chtěla něco říct, ale rozmyslela si to a mlčela. Znejistilo mě to - chtěla jsem, aby se mi svěřila, aby to v sobě nedusila. Má nebohá princezno, co všechno ti leželo v hlavě? Co všechno tě takhle tížilo?
,,Jsi můj hrdina, víš o tom?" vtiskla jsem jí slabý polibek do vlasů.
,,Proč?" vzhlédla ke mně s uplakanýma očima.
Povzbudivě jsem se usmála: ,,Protože hrdinové zachraňují životy."
,,Já ničí život nezachránila," namítla zmateně.
,,Ale ano. Zachránila jsi sebe. A mě taky. Nevím, co bych si bez Tebe počala," pohladila jsem ji po tváři.
Cítila jsem, jak se znova zatřásla. Bojovala sama se sebou a přemáhala se mi oplatit úsměv. Povedlo se jí to, slabě se na mě usmála, ale já věděla, že to je přetvářka, a to mě děsilo ještě víc. Co se přede mnou snažila skrýt? Možná už o tom nechtěla mluvit, protože jí z toho bylo víc a víc úzko. Vzala jsem si ji do náruče a odnesla na postel, kde jsem ji něžně položila do měkkých polštářů a lehla si k ní. Ihned se ke mně přitulila a zabořila obličej do mého trička. Ať už se snažila své emoce skrýt sebevíc, nepovedlo se jí to, protože jsem na svém oblečení brzy cítila její horké slzy. Usoudila jsem, že bude tak lepší zůstat a nechat ji vyplakat. Měla jsem o ni velký strach. Princezno má, co mám dělat?
____________________________________________________________
Tato povídka se tu již objevila, ale protože její druhá část obsahovala sexuální scénu, blog.cz mi ji vymazal. A já ji nikde jinde neměla uloženou, ani jsem si ji nijak přibližně nepamatovala, protože to byl celkem starý článek :'))) Takže jsem si vybavila jen základní zápletku a napsala ji znova, s velkými úpravami. Jedná se jen o první část - druhou, se s e k s e m, pošlu vážným zájemcům někam do soukromých zpráv, jinak by mi to server zase smazal. Ale v podstatě tam nenajdete nic dalšího, co by hodně ovlivnilo děj, takže pokud vám stačí prostý fakt, že si ty dvě zkrátka a dobře vrzly, můžete přejít na pokračování Hluboká voda.
Žádné komentáře:
Okomentovat