Předešlé povídky o těchto dvou idiotech, chronologicky seřazeny:
Kluk z města | Ráno před bitvou | Soupeření s mrtvolou
Kluk z města | Ráno před bitvou | Soupeření s mrtvolou
__________________________________________
,,Na to ani nemysli!" vykřikl Felicitas. Bylo už ale pozdě. Damian škrtnul zápalkou a odhodil ji do krabice. Její obsah vzápětí vzplanul - šaty, plášť, šperky, listy s obrázky, talismany, všechno. Felicitas sledoval, jak se veškeré jeho vzpomínky proměňují v malý táboráček. Krabice totiž ukrývala veškeré věci, které mu zůstaly po jeho zesnulé přítelkyni. A i to málo teď nenávratně zmizelo.
,,Když ji stále tak vášnivě miluješ, tak se podívej - zažehl jsem plamen vášně-" než se Damian stačil zasmát nad svou nevhodnou slovní hříčkou, Felicitasova pěst ho srazila k zemi.
,,Lakorde!" vykřikl Felicitas lunarijskou nadávku, ,,zabiju tě!"
Jeho zlatavé kadeře se chvěly v mrazivém závanu větru. Venku před hradem byla krutá zima, avšak on ji necítil - samou zlostí přímo hořel. Uštědřil chlapci několik ran do nosu a do čelisti, ale ať volil sebevětší sílu pro své údery, zlost nepřecházela. Ba naopak, drasticky rostla a probouzela ve Felicitasovi šílenou zuřivost, kterou ještě nikdy nepocítil.
,,Nenávidím tě! Nenávidím tě! Proč mě nenecháš na pokoji?! Co jsem ti udělal?! Kéž bys umřel! Jako Katrina!" křičel z plných plic, a s každou větou věnoval Damianovi další kontakt se svou tvrdou pěstí. Po vyslovení jména mrtvé milenky však bezradně padl na Damianovu hruď a zajíkavě se rozbrečel.
Damian stál na pokraji svých sil. Útok od svého kamaráda rozhodně nečekal, a tak se ani nestihl ubránit. Jen ležel pod modrookým chlapcem, přijímal rány a snažil se držet při vědomí.
,,Chtěl jsem ti pomoct. Zbavit tě zlých snů a výčitek. Zbavit tě tvé nešťastné lásky," vykoktal ze sebe Damian, když útok konečně ustal, a otřel si z obličeje potůček krve.
,,Tvá bezohlednost mi nijak nepomůže!" křičel dál Felicitas a zalykal se u toho pláčem.
Na to už neměl Damian co říct. Možná bylo jeho osudem, že všechny jeho snahy o pomoc končily katastrofou. S myšlenkou, že se právě stal největším selháním v Lunarii, zůstal tiše ležet a čekal na smrt. Felicitas měl pravdu, nic jiného si nezasloužil. Zničil tu jednu jedinou věc, která ho držela při životě - jejich přátelství. Bez něj už neměl vůbec nic, leda tak smůlu a zlomený nos. Možná s ním teď bude bezcitný, napadlo ho, než upadl do bezvědomí.
,,Když ji stále tak vášnivě miluješ, tak se podívej - zažehl jsem plamen vášně-" než se Damian stačil zasmát nad svou nevhodnou slovní hříčkou, Felicitasova pěst ho srazila k zemi.
,,Lakorde!" vykřikl Felicitas lunarijskou nadávku, ,,zabiju tě!"
Jeho zlatavé kadeře se chvěly v mrazivém závanu větru. Venku před hradem byla krutá zima, avšak on ji necítil - samou zlostí přímo hořel. Uštědřil chlapci několik ran do nosu a do čelisti, ale ať volil sebevětší sílu pro své údery, zlost nepřecházela. Ba naopak, drasticky rostla a probouzela ve Felicitasovi šílenou zuřivost, kterou ještě nikdy nepocítil.
,,Nenávidím tě! Nenávidím tě! Proč mě nenecháš na pokoji?! Co jsem ti udělal?! Kéž bys umřel! Jako Katrina!" křičel z plných plic, a s každou větou věnoval Damianovi další kontakt se svou tvrdou pěstí. Po vyslovení jména mrtvé milenky však bezradně padl na Damianovu hruď a zajíkavě se rozbrečel.
Damian stál na pokraji svých sil. Útok od svého kamaráda rozhodně nečekal, a tak se ani nestihl ubránit. Jen ležel pod modrookým chlapcem, přijímal rány a snažil se držet při vědomí.
,,Chtěl jsem ti pomoct. Zbavit tě zlých snů a výčitek. Zbavit tě tvé nešťastné lásky," vykoktal ze sebe Damian, když útok konečně ustal, a otřel si z obličeje potůček krve.
,,Tvá bezohlednost mi nijak nepomůže!" křičel dál Felicitas a zalykal se u toho pláčem.
Na to už neměl Damian co říct. Možná bylo jeho osudem, že všechny jeho snahy o pomoc končily katastrofou. S myšlenkou, že se právě stal největším selháním v Lunarii, zůstal tiše ležet a čekal na smrt. Felicitas měl pravdu, nic jiného si nezasloužil. Zničil tu jednu jedinou věc, která ho držela při životě - jejich přátelství. Bez něj už neměl vůbec nic, leda tak smůlu a zlomený nos. Možná s ním teď bude bezcitný, napadlo ho, než upadl do bezvědomí.
__________________________________________
Povídka z minulého roku, která mě dostala do krajského kola olympiády z češtiny. Proč je tu až teď? Protože jsem líná.
Žádné komentáře:
Okomentovat