"Já jsem vůdce karavany," prohlásil černooký vousáč. "Já jsem vládcem nad životem a smrtí každého, koho vedu. Poušť je totiž jako rozmarná žena a muži z ní mohou zešílet."
Karavana čítala asi dvě stě osob a dvojnásob zvířat. Byly v ní i ženy a děti a větší počet mužů ozbrojených meči a puškami.
"A dle čeho usuzuješ, že zrovna ty nebudeš o rozum připraven?" zvýšil hlas můj strýc. Povzdechl jsem si - vždy rád vyhledával konflikty a vždy z nich vyšel s mnohem většími problémy, než s jakými se do nich původně vložil. "Neboť já z této ženy vzešel. Poušť mě zplodila, stala se mým domovem, mým vším," odpověděl vousáč.
Kromě jeho jména - říkal si Jago - jsme o něm nic jiného nevěděli. Proto nás tato informace nijak neuspokojila, ba naopak, vzbudila více otázek. A toho strýc využil: "To tě ale nijak neopravňuje stát se naším vůdcem. Jsi pro nás pouhým cizincem, proč bychom ti měli věřit a následovat tě?"
"Protože stejně jako zkažené maso, vaše duše jsou prolezlé červy. Hnijete uvnitř, jako zdechliny. A budete hnít i nadále, dokud nenastane definitivní konec. Bojíte se smrti, přitom vaše duše jsou mrtvé již dávno, zabity mizernou vírou a sebelítostí. Vím to moc dobře. Býval jsem jako vy, poté jsem však procitl a vzkřísil svou duši. Vyléčil jsem svou mysl a stal se opět pánem nad sebou samým. A vy můžete dojít stejného výsledku, pakliže mě budete následovat."
Čím déle Jago mluvil, tím více můj strýc zuřil. Již v sobě nemohl udržet vztek a nenávist vůči tomuto podivínovi: "Posloucháš se vůbec?! Z tvých úst hrnou se pouze báchorky a bláboly! Snažíš se nás zmanipulovat a podmanit! Nic v nás nehnije, všechny naše duše jsou bez poskvrny!"
Jago se záhadně usmál: "Budiž. Pohleď na ztělesnění vaší temnoty, jež ve vás roste a cizopasí."
Písek vedle nás se začal hýbat a chvět, jako by se pod ním něco tlačilo na povrch. A skutečně tomu tak bylo. Zpočátku jsme spatřili pouze hlavu, potom vystoupilo i dlouhé a odporné tělo. Přímo před námi se v písku vlnil tvor připomínající červa. Tento byl však dlouhý jako dvanáct velbloudů postavených za sebou, a široký asi jako dva urostlí muži, stojící vedle sebe. Všichni jsme zalapali po dechu. Toto bylo to nejstrašnější zjevení, jež jsme kdy v našich životech spatřili.
Než jsme se nadáli, červ doširoka rozevřel svá kulatá ústa, vydal ohlušující vřískot a jedním mocným prohnutím se zmocnil mého strýce, následně jej pohltil. Se zoufalstvím jsem sledoval, jak strýc mizí v útrobách té bestie, jak naposledy křičí o pomoc, ale marně. Byl již nenávratně pryč.
"Přesně tohle se stane, pokud nenapravíte svou duši. Je jen otázkou času, kdo bude dalším. Ledaže půjdete se mnou a já vás dovedu k uzdravení!" roztáhl ruce Jago. Červ se při jeho slovech zahrabal zpátky do země.
Tato událost již přesvědčila většinu z nás, aby se Jago skutečně stal vůdcem karavany. Většinu, kromě mě a pár dalších lidí. Postupně se ale počet nás nevěřících zmenšil, a to kdykoliv jsme si dovolili obrátit se proti Jagovi. Někdo pronesl pochybnosti o určení naší destinace? Byl snězen červem. Někdo vystoupil, že nás Jago žene a nedává nám čas na odpočnek? Byl snězen červem. Někdo upozornil, že nám dochází zásoby vody a zemřeme dříve, než dosáhneme cíle? I jím byl červ nakrmen.
Bedlivě jsem sledoval celou situaci a hledal spojitosti mezi tím vším. A úspěšně. Všiml jsem si, že při každém červově zjevení se barva Jagových očí změnila z černé na krvavě rudou. A i další věc se na něm stala nápadnou - kámen na jeho prstenu počal slabě zářit. Tohle všechno nemohla být jen souhra náhod. Něco temnějšího a hrozivějšího řídilo všechny tyto události. Magie, jež spočívala v rukách onoho záhadného vousáče.
Takové tajemství jsem si nemohl nechat pro sebe. Čím déle jsem jej v sobě nosil, tím více mě ničilo uvnitř, drtilo mi kosti i vnitřnosti. Musel jsem s tímto objevem ven a varovat své druhy. I kdyby to mělo znamenat mou smrt.
Sedmnácté noci postavil jsem se do světla loučí a počal jsem volati na své druhy, jež se kolem mě seskupili: "Jago je lhář! Čaroděj! To on přivolává červa, svým prstenem! Oklamal nás!"
Uslyšel jsem za sebou již známé sunutí písku. Než jsem se stihl nadechnout a znovu pokračovat, ucítil jsem nad svou hlavou červí chřtán. Byl jsem jím spolknut dřív, než jsem si stačil cokoliv uvědomit.
Ten den sice skončil můj příběh, ale druhý naopak začal. Příběh jménem Olgoj chorchoj.
_______________________________________________
Moje slohová práce do školy, na kterou jsem před cca dvěma měsíci byla celkem pyšná. Teď už tolik nejsem, nicméně ji sem přesto vložím, abych čtenářům svého blogu poskytla jasný důkaz, že jsem ještě nezhynula strašlivou smrtí.
Nutno upozornit, že první dva odstavce označené kurzívou nejsou moje, nýbrž z knihy Alchymista. Mým úkolem bylo na tento úryvek napsat vlastní pokračování. A tak jsem tady, pohřbívajíce teorie kryptozoologů, jež věří, že se v poušti Gobi skutečně vrtá obrovský písečný červ.
Žádné komentáře:
Okomentovat