(Celá kapitola je již více než rok stará, kromě posledních dvou odstavců. Neměla jsem sílu to sem zveřejnit.)
Probudila mě silná bolest břicha. Stávalo se mi to často, ale tohle bylo silnější, než kdy jindy. Opatrně jsem vstala a vydala se do kuchyně pro vodu. Bylo před šestou ráno, moje maminka už stála na nohách a chystala se do práce, když se mi vedle ní najednou zamotala hlava. Cítila jsem jen silný náraz na keramické dlaždičky. Pak se svět rozpustil jako mořská pěna u útesu.
Nenávidím nemocnice. Nenávidím pach dezinfekce, nenávidím přímé bílé světlo, nenávidím zářivé pláštně doktorů a sestřiček.
Seděla jsem v čekárně na pohotovosti a držela se za břicho. Zhoršilo se to. Celým tělem mi pulsovaly intenzivní vlny bolesti. Bylo to jako příliv; na malý moment je to lepší, dokud do pevniny nenarazí další množství vody. Snažila jsem se tedy koncentrovat na zvířátka na zdi. Vše bylo tak krásně barevné a veselé, aby pracovníci zakryli, kolik utrpení si tu pacienti prožili.
Až po chvíli si mou pozornost získala maminka. Nemohu ji již zcela popsat, vzpomínky se mi vždy zahalí do mlžného oparu. Ale nikdy nezapomenu na její zářivě modré oči. Na ty nádherné oči, ve kterých se skrývalo tolik lásky, hrdosti a smíření. Milovala jsem ji. Milovala jsem její podstatu. A její oči. Byla to úžasná žena, velice temperamentní a svá. Dokonalá. Vždy si byla jistá v tom, co dělá. A za to jsem ji neuvěřitelně obdivovala.
Nyní to ale všechno zmizelo. Její jistota a kontrola nad vším zmizely. V těch úžasných očích, které pro mě dodnes tvoří maják v mlze, se zrcadlil strach. Další osoba, které jsem ublížila, aniž bych chtěla. Bolelo mne vidět ji v takovém stavu, mou agonii to ještě zhoršilo. Odpusť mi, mami. Nechci ti být břemenem, nechci ti být zátěží, která táhne tvé city dolů. Chci pro tebe to nejlepší, tohle si nezasloužíš. Maminko, prosím, neplač, nejsem hodna tvých slz. Tohle všechno jsem jí chtěla říct, ale nedokázala jsem to. Ublížila bych jí tím ještě víc. Pochopila by, že jsem poznala její pravé dno, což ona nechtěla. Měla sloužit jako zářící příklad, jako neutuchající podpora, jako anděl, který přináší naději a obdiv. Její hrdost jí nedovolila, abych spatřila to vyděšené zvíře uvnitř. Bylo by to jako sebrat lvovi jeho hřívu, a s ní i jeho čest a královský titul.
Zamrkala. Poznala jsem, že se snaží zahnat slzy. Neuvěřitelně mě to vyděsilo - nikdy jsem ji neviděla plakat. Naprosto mě to vyvedlo z míry. Skutečně se o mě tak bála? Musela mě asi hodně milovat. Pevně jsem sevřela její ruku a přitulila se k ní, napůl abych ji utěšila, napůl abych získala opěrný bod, protože se mi stále točila hlava.
Moc si nepamatuju, co se dělo potom. Jen to, že mi brali krev. S požitkem jsem sledovala, jak ta temně červená tekutina pomalu kape z jehly do zkumavky. Jak kus mě nenávratně odtéká pryč. Snad na lepší místo.
Probudila jsem se až na pokoji, s kanylou v ruce. Bylo tam prázdno, slyšela jsem jen tiché hučení přístrojů a dopady kapek, jak mi hadičkou tekl do ruky zvláštní roztok. Zadržela jsem dech a vnímala jsem všechny tyhle pravidelné zvuky. O to víc to bylo děsivé. Tohle místo ve mně probouzelo panickou hrůzu.
Zhluboka jsem se nadechla, zadržela dech, napočítala do osmi a zase pomalu vydechla. Byl to takový můj uklidňovací rituál. U toho jsem zírala na svou deku se slunečnicemi a beruškami. Nefungovalo to. Zmocňovala se mě panika. Šílený strach z cizího prostředí. Nemohla jsem pořádně dýchat, nemohla jsem se ovládat a přinutit své tělo k pohybu. Jen jsem se choulila pod deku, třásla se a brečela. Chtěla jsem volat o pomoc, ale nešlo to. Pomozte mi! Kde je má mýtina v lese? Kde je můj ptáček? Kde jsou mé sny? I spánek by byl pro mě vysvobozením. Stále se mi ho ale nedostávalo.
Nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl. Žádné sestřičky, žádní doktoři. Byla jsem v liduprázdné tmavé místnosti. S něčím, čeho jsem se bála nejvíc - se svou myslí. Zalila mě další vlna úzkosti. Cítila jsem, jak mě vše kolem svírá, jako pevně utažený korzet, který mi zabraňuje dýchat. Zdi se přibližovaly a drtily orgány uvnitř mě, aniž bych se jich dotkla. Sledovala jsem tmavé šmouhy. Běhaly po zdech a po stropě, usazovaly se v rozích pokoje a pak se zase daly do pohybu. Umírala jsem a stíny tančily.
Z té tmy se však náhle vynořilo světlo, slabé a bledě modré, přesto světlo. Otevřela jsem oči. Byl přímo přede mnou. Můj ptáček z mýtiny. Kroužil nade mnou v měsíčním svitu, vznášel se na svých nádherných černých křídlech a modrá koncová pera mu slabě zářila. Natáhla jsem k němu ruce. Vysvoboď mě. Vem si mě. Odnes mě pryč, pryč z klece. Zachraň mě. Prosím.
Roztáhl pařáty a spustil mi na přikrývku zvláštní předmět. Vypadalo to jako oválný kamínek. Na dotek byl hladký a studený, se dvěma vyrytými vlnkami, jež se rozvětvovaly na další, stále drobnější a drobnější. Byl to skutečně nadpozemský šperk. Sloužil však pouze na okrasu? Opatrně jsem si ho navlékla na krk - byl přichycený na kožené šňůrce - a vzhlédla k ptáčkovi. Roztáhl nade mnou křídla a ukryl mě před světem. V tu chvíli se rozzářil i amulet. A já vzlétla.
**********
Jako první mě zaujala vůně jehličí. Obklopovala mě ze všech stran. Ležela jsem v mechu a nasávala všechny ty pachy. Bylo to nádherné. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam spala. Nebylo to důležité. Celý svět se teď točil kolem jehličí.
Něco vlhkého a měkkého mě strčilo do paže. Otevřela jsem polekaně oči. Skláněla se nade mnou něčí silueta s černými vlnitými vlasy. Můj zrak se však postupně zaostřil a já pochopila, že to je hříva. Nade mnou stál kůň se zvláštním rohem na čele, jež se ve slunečním třpytu leskl zlatou barvou. Jeho bílá srst připomínala čerstvě napadaný sníh. Co mě zaujalo snad nejvíc byla jeho šedá a velká křídla, ohromná a majestátná. Bylo to obdivuhodné zvíře.
Tiše zařehtal a znovu do mě šťouchl. "Kdepak ses tu vzal, kamaráde, kamarád... Ko? A kde jsem se tu vlastně vzala já?" rozhlédla jsem se zmateně. Nacházela jsem se na lesní mýtině, jež ze všech stran obklopovaly tmavé jehličnany, v téměř dokonalém kruhu. Uprostřed toho všeho stál strom, velký a mohutný. Už jsem ho jednou spatřila ve svém snu.
Natáhla jsem ke kobylce ruku a pohladila ji na čumáku. Chvíli strnula, pak spokojeně zavřela oči. Nikdy na ten moment nezapomenu. Bylo to něco výjimečného, co tehdy změnilo můj život úplně od základů.
Zavřela jsem oči a naslouchala přírodě kolem. Cítila jsem se tu nádherně. Úzkost zmizela, nahradil ji silný pocit bezpečí a harmonie. Zemřela jsem? Byla tohle má etapa po smrti? Nezáleželo mi na tom. Byla jsem volná. Odproštěná od špatných myšlenek, odproštěná od tíhy světa. Nikdy jsem takového pocitu nedosáhla. Ani s antidepresivy, která naopak mé myšlenky halila do ještě temnějšího kabátu.
Kobylka do mě znovu drkla čumákem. A pokračovala, dokud jsem nevstala. Pak mě svými zuby chytila za tričko a vedla pryč z mýtiny. Rozhodla jsem se, že ji poslechnu a budu ji následovat. U toho jsem pevně svírala v ruce amulet, který mi dal můj černý ptáček. To abych cítila jeho chladný povrch a věděla, že už nejsem ve snu. Ale že je to skutečnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat