~ Předešlé povídky: Kluk z města | Ráno před bitvou ~
Další výkřik. Zase se probudil. Budil se každou noc a dnes zase, stále z toho samého snu. Křičel její jméno, třásl se, hystericky brečel a prožíval jeden záchvat za druhým. Protože kdykoliv zavřel oči, viděl, jak mu jeho dívka umírá v náruči.
Vždy jsem se ho z té noční můry snažil uklidnit, ale nikdy to nefungovalo. Nedokázal jsem to. Nedokázal jsem se do něj vžít natolik, abych věděl, jaká slova a gesta volit. Jen jsem ho nečinně objímal, pevně, aby věděl, že se mnou je v bezpečí. Pravdou bylo, že nebyl. Ne před sebou samým.
Tuhle noc se mi ale podíval hluboko do očí a místo objetí mi chladně oznámil, ať odejdu z pokoje. Zamrazilo ve mně - nikdy jsem ho nezažil takhle neústupným. ,,Felicitasi, vždyť to jsem já, Damian. Proč bych měl odcházet? Slíbil jsem, že tu s tebou budu každou noc-" ,,Jdi pryč. Odejdi. Z pokoje. Z mého života. To je jedno. Zmiz," probodl mě pohledem. Zmocnila se mě úzkost, nejistě jsem se od něj odtáhl. ,,Co-co se stalo, Fele? Proč mám odejít?" nechápavě jsem se na něj podíval. ,,Na tom nezáleží. Chci být sám. Už sem nechoď. Nechoď mi na oči," odpověděl mi pevným hlasem. Bylo to jako by do mě zabodával dýku. Zaráželo mě, jak moc mě jeho slova bolela. Vždyť už jsem je slyšel tolikrát z úst jiných lidích a nikdy to se mnou nic nedělalo. Proč byl tenhle kluk výjimkou? Co na něm bylo tak zvláštní, aby mi na něm záleželo?
,,Proč ti nemám chodit na oči?" nenechal jsem se odbýt. ,,Prostě odejdi!" zakřičel a odstrčil mě z postele. Nečekal jsem to, převážil se dozadu a po zádech spadl z postele pod stůl, kde jsem se pořádně uhodil do hlavy. Felicitas vyjekl a vyřítil se ke mně, pomohl mi se znovu posadit. Začal se mi omlouvat, ale hlas se mu zlomil a on se znovu rozbrečel. Pevně mě objal a pár vteřin tak tiskl k sobě, než si to rozmyslel a zase mě od sebe odstrčil. Bojoval sám se sebou a s tím, co vlastně chtěl a co ne. V tu chvíli jsem pochopil.
,,Já už takhle dál nemůžu. Nemůžu tě dál ohrožovat. Podívej se, co dělám. Vždyť jen všem ubližuju. Felicitas? Spíš nosím lidem smůlu, než štěstí." Chtěl jsem ho pohladit, ale vyděšeně ode mě odskočil, jako bych snad byl ze žhavých uhlíků. ,,Feli, o tom jsme se už hodněkrát bavili. To co se stalo Katrině není tvoje vina. Šla s tebou ze své vlastní vůle. Za nic z toho nemůžeš." ,,Ale můžu! Byl jsem její přítel! Měl jsem ji chránit! Měl jsem se nechat roztrhat, pro mě za mě! Měla přežít! To je něco, na co nejde zapomenout! Každou noc za mnou chodí a ptá se, proč jsem ji nechal zemřít! Jak jí mám odpovědět?!" křičel z plných plic. Určitě probudil hodně lidí, ale nikdo se neodvážil za ním jít. Bylo to na mně. Ale jak jsem mu měl pomoct? Co jsem mu měl na to všechno říct?
,,Tak jí řekni, ať jde pryč. Řekni jí, že pokud tě opravdu miluje, ať tě nechá být a přestane tě trápit. Nemůžu se už na to koukat. Nemůžu se koukat na to, jak přede mnou trpíš a odháníš ostatní od sebe, jen protože jsi ji nedokázal ochránit. Vždyť jsi ani neměl jak! Nikdo tě za to nemůže vinit. Pokud tě skutečně miluje, ať odejde. Ať odejde a nechá tě žít nový život," chytil jsem ho pevně za ruku, ,,teď jsem tady já. A já tě dál trápit nenechám. Protože tě miluju. A udělám všechno pro to, abys byl zase šťastný." Cítil jsem, jak se mi hrne do obličeje krev. Bylo mi to už všechno jedno. Neměl jsem co ztratit. Připadal jsem si jako bych soupeřil s mrtvou holkou a to byl kurva divnej pocit.
Mlčel. To ticho bylo mučící. Ale dal jsem mu čas. ,,Jdu do svého pokoje. Pověz jí o tom. A vyspi se, ráno nás čeká práce. Dobrou noc," pomalu jsem vstal, snažíc se ignorovat bolestivé pulzování v hlavě. Musel jsem zbabělě odejít. Nemohl jsem to tam vydržet. Nechal jsem ho tam se svými myšlenkami. Jo, a taky s mrtvolou. Nikdy by mě nenapadlo, že budu žárlit na mrtvou holku a že ji budu takhle k smrti nenávidět. To asi protože jsem ani nikdy nepřemýšlel, že by zesnulí mohli někomu ubližovat.
~ Pokračování: Plamen vášně ~
Žádné komentáře:
Okomentovat