Boj

Už to zase přichází. Všechno se ve mně svírá. Na hruď mi tlačí obrovský balvan a postupně mi láme všechna žebra, jedno po druhém. Lapám po dechu, nemůžu pořádně dýchat. Třesu se po celém těle. Přes slzy nevidím ani své ruce. Pláču už tak dlouho, že se jen zajíkám a křičím s každým vzlykem. Moje srdce bije tak rychle, až ve mně probouzí pocit, že co nevidět prorazí mou hrudní kost a uteče pryč. Snad někam, kde mu bude lépe. Už mi dochází síly. Dýchám tak rychle a přerývaně, že se mé svaly nestíhají okysličit. Postupně v nich cítím slabost, začíná se mi točit hlava. Asi za chvíli omdlím. Zkouším dýchat do dlaní, abych aspoň trošku přijímala zpátky svůj rychle vyvržený oxid uhličitý a nerozbila si hlavu o dlaždičky. Omdlít na téhle maličké a chladné toaletě, to bych nepřála nikomu, dokonce ani sobě ne.

Špatné myšlenky mě bombardují jedna za druhou. Pořád dokola si opakuji, že jsem bezcenný odpad, že mě všichni skrytě nesnáší. Nezapomínám ani na připomínky, že mě dřív nebo později opustí všechny osoby, na kterých mi záleží. Dojde i na výkřiky, že kdybych se zabila, akorát bych všem prokázala službu. Jsem zklamání, k ničemu. Jsem to největší selhání, jaké má rodina měla. Měla bych se zabít. Ale i na to jsem až moc velký srab. Koneckonců, nikdy nic neudělám dobře, určitě by se mi to ani nepovedlo. Co jiného bych od sebe mohla čekat.

Zatemňuje se mi před očima. Už jsem na pokraji zoufalství, když tu si vzpomenu. Sáhnu do kapsy a ucítím v ní dva špičaté konce. Můj náhrdelník ve tvaru srpku měsíce, záchrana. Rychle si ho nasadím na krk a zavřu oči.

Když je opět otevřu, stojím bosýma nohama v sametové trávě, uprostřed mýtiny. Nade mnou se tyčí jeden jediný strom - droell, jehož kůrou prostupuje zářící znak Anima. Zhluboka se nadechnu a urovnám si své nádherné, dlouhé šaty. Jsem připravena k boji.

Můj pohled zamíří na okraj mýtiny, mezi husté smrky a borovice. Vidím tam temný oblak, hemžení tmy. To je moje Úzkost. Učiním další hluboký nádech a promluvím k ní: ,,Varuji tě. Tohle je tvá poslední šance. Odejdi. Hned."

Ona ale nereaguje. Chvíli se jen vznáší na místě, netrvá však dlouho a o něco se přiblíží. Zopakuji, dosti rázně a zřetelně: ,,Povídám ti, odejdi. Okamžitě."

Ani nyní mě neuposlechla, a opět se posunula směrem ke mně. Už mi docházela trpělivost. Kulička v mém náhrdelníku se rozzářila slabým, modrým světlem. ,,Jdi pryč. Slyšíš mě? Jdi pryč! Tady nejsi vítaná!" začínám na ni zvyšovat hlas. Stojím pevně jako skála, odhodlaná jí čelit. To ji zjevně vyvádí z míry - zastaví se a zůstane nehybně na svém místě.

Začíná se ve mně hromadit neuvěřitelná zloba a nenávist vůči ní. Celým mým tělem prostupuje silný vztek, zběsilý a neutuchající. Zatínám všechny svaly, zatímco se mi do nich navrací cit a síla. Připadá mi, jako by se má kůže změnila na žhavé, planoucí uhlíky. Stávám se jednou obří výhní.

,,Jdi pryč! JDI PRYČ A UŽ SE NEVRACEJ!" S každým slovem jsem hlasitější, křičím, křičím z plných plic. Světlo z mého náhrdelníku halí celou mýtinu do modrého oparu. Čím silněji září, tím více Úzkost ustupuje. Během několika málo okamžiků boj vzdává a prchá mezi stromy pryč.

Zvládla jsem to. Už není čeho se bát. Unaveně se posadím pod droell a oddechnu si. Venku jsem možná slabá, ale ve svém světě se ubráním. Kde jinde bych se přeci cítila bezpečně, než doma? Tohle je moje království. Tady vládnu já.

(téma týdne "Ve svém světě")