Kapitola třetí: Pud sebezáchovy

<- Kapitola druhá: Sen

Narozeniny jsou skvělým dnem. Všichni slaví, že jste přežili další rok. Ale ve skutečnosti jste o rok blíže k smrti. V podstatě se jedná o hezký paradox. Nevěděla jsem, co z toho jsem ten den oslavovala. Ale rozhodně jsem si to užila. Měla jsem kolem sebe lidi, na kterých mi záleželo. To bylo hlavní. Pokud oni byli v pořádku a šťastní, pak já také. Alespoň jsem si to myslela, jenže jsem si za ta léta nalhávala tolik lží, až jsem si nebyla zcela jistá, co je pravda a co je jen mé doufání. Stejně jako jsem si nebyla jistá, zda jsem šťastná. Všechny jsem je moc milovala a byla s nimi ráda, ale zároveň jsem měla strach, že jim nějak ublížím, zklamu, nebo jakkoliv přivedu do negativního stavu. A to jsem nechtěla. To byl také důvod, proč jsem se držela od nich stranou. Beztak jsem si s rodinou moc nerozuměla a přátelé... Těm jsem se poslední dobou vyhýbala. Nečinilo mi to potěšení, ale pro ně to tak bylo lepší.

Dnes jsem ale nechtěla být sama. Chtěla jsem být s kamarády a s rodinou. Poděkovat jím za to všechno, co pro mě udělali, za to, že zůstali se mnou. Za to, že si ve svém životě udělali místo i na mě. Chtěla jsem s nimi sdílet štěstí, které mi dali. Snad ta myšlenka, že se jim odvděčím svou přítomností, nebyla moc egoistická. Nechtěla jsem vypadat sebestředně. Ale můj čas strávený s nimi bylo to jediné, co jsem jim mohla dát. Kromě mé oddanosti vůči nim. Ale ta se už stala samozřejmostí.

To byla jediná věc, kterou jsem na svých blízkých skutečně nesnášela. Byla jsem pro ně samozřejmostí. Mohli se mnou vždy ve všem počítat. Nevím, co mi na tom vadilo víc; zda jsem se cítila nedoceněná, nebo jsem se bála, že je zklamu. Možná v tom byla kombinace. Nechtěla jsem je zklamat. Ale já sama jsem se vnímala jako zklamání. Člověk, který v něčem velkém selhal, cítí se vinen, ale přesto neví proč, ani co provedl. Přesně natolik jsem klesla se svým sebevědomím a nedokázala s ním hnout. Napadlo mě, že se možná jedná o instinkt. Že to všechno teprve přijde a selžu až v budoucnu. Ale za jak dlouho to bude?

Na co nesáhnu, to nepokazím, říkala jsem si. A tak jsem se od všeho izolovala. Udržovala jsem obě strany v bezpečí, i když mi to hodně ubližovalo. Nakonec jsem se dostala do fáze, kdy jsem si na samotu zcela zvykla, naopak jsem ji vyžadovala. Přesto mi však něco chybělo. Neměla jsem komu vyjádřit své myšlenky, nikoho, s kým bych si promluvila o tom, jak moc se trápím. Asi to tak bylo dobře, nikoho jsem nezatěžovala svými problémy. Nepřenášela jsem svou negativní energii dál. O to horší to však bylo. A já se stále více a více bořila do země, neschopná se z ní sama vyhrabat. Věděla jsem, že bez pomoci už nikdy nebudu zase uvažovat normálně, jako lidi kolem mě. Že nebudu zdravá, jako oni. Ale neměla jsem odvahu o pomoc požádat. Nechtěla jsem je obtěžovat. Nebo jsem se možná bála odmítnutí. Nevím.

Když už jsem nedokázala mluvit, začala jsem psát. Pokud na lidi mluvíte, prakticky je nutíte, aby vám naslouchali. Ale při psaní ne. Text si přečtou jen ti, kteří chtějí. Ti, kteří vám chtějí porozumět ze své vlastní vůle. V mém případě jsem se však zastávala názoru, že o to nikdo stát nebude. Psala jsem jen pro sebe. Vzala jsem tužku a papír. Psala jsem ve dne, psala jsem v noci, ve škole, doma, všude. Odprostila jsem své vědomí od všeho kolem. Nevím, co jsem psala. Tužka mi prostě klouzala po papíře, a jak vytvářel grafit tenkou šedou stopu, nechával na papíře i kus mých úvah. Mého myšlení. Mého já. A to mne svým způsobem osvobozovalo.

Ten den jsem doopravdy nestrávila se svými přáteli a rodinou. Ale sama, nad sešitem, který mi brzy došel. Všechny stránky jsem popsala. A tak se stalo, že "papírová" terapie selhala.

Má smysl se tedy upnula zpátky ke snu. Byl to vůbec sen? Zdál se být tak realistický. Nikdy jsem si ze snů neodnesla tak silný zážitek, o to více matoucí to bylo. Co to mělo znamenat? Chtěla jsem se tam vrátit. Prozkoumat to. Ale povede se mi to vůbec?

Položila jsem se na postel a pokusila se opět usnout. Ale nemohla jsem. Nedokázala jsem zcela odprostit svou mysl od všech myšlenek. Měla jsem prázdnou hlavu, a zároveň přeplněnou nepřeberným množstvím emocí. Cítila jsem hodně, a zároveň nic. Tu noc jsem se vznášela někde na hraně spánku a bdělosti. Ale žádný sen jsem neměla, ani jsem se nedostala do jiné dimenze. Zůstala jsem uvězněná ve svém těle.

Zazvonil budík. Pondělí, 13. září 2010, sedm hodin ráno. Čas na skvělý den ve škole, uslyšela jsem sarkastický hlas, někde daleko a přesto blízko. Tuký seděl na okně a sledoval lidi na ulici. Byli jako chodící mrtvoly. S prázdnou hlavou, s prázdným tělem, prostě kráčeli dopředu za prací, kterou považovali za svůj cíl. Zpočátku jsem tím pohrdala. Ale v tu chvíli jsem se zarazila. Oni měli cíl. Já ne.

To bylo ono. Cíl. Nikdy jsem si za ničím nešla, nikdy jsem nechtěla ničeho dosáhnout. Nevěřila jsem, že bych něčeho dosáhla. Všichni měli plno plánů do budoucna. Ale já ne. Místo milující rodiny, skvělé práce a luxusního domu jsem viděla jen tmu. Možná to byla rakev s mým tělem. Všechny oživlé mrtvoly se draly na povrch. Ale já ne. Ta moje byla uvězněná v rakvi.

"Elizabeth Northová, je na čase najít svůj cíl," řekla jsem si, vycházejíc z našeho malého skromného bytu. Čekal mne nový školní den, plný nových informací, zábavy, přátel a krve. Kráčela jsem chodbou paneláku a prohlížela si prázdné zdi. Vše to působilo hodně nepříjemně. Tohle nebyl moc dobrý začátek. Vyběhla jsem ven, nadechnout se čerstvého vzduchu. Léto už mizelo. Jeho odchod byl poznat všude. Moc se mi to líbilo. Tohle bylo mé období. Období chladných nocí, deště a divokého větru.

Namířila jsem si to po ulici k mé škole. Zařadit se mezi skupinu lidí. Předstírat, že je všechno v pořádku a že mezi ně patřím. Uměla jsem se skvěle přetvařovat, každý den jsem předváděla neskutečné herecké výkony. Neměla jsem být sebou, ale někým jiným. Nějakou zcela jinou Elizabeth Northovou. Aby byli všichni šťastní.

Sklíčeně jsem postupovala v davu dětí hrnoucích se do školy. Nenáviděla jsem davy. Měla jsem z nich panickou hrůzu. Nepřekážím někomu? Nedýchám moc nahlas? Možná bych neměla dýchat vůbec. Zatímco jsem se utápěla ve svých obavách, dav došel až ke škole. Děti se praly o to, kdo do budovy vstoupí dřív. Zmatek. Chaos. Nějaký šesťák mě srazil na zem. Cítím, jak mi po čele teče malý pramínek krve a pokračuje stále dál, až na nos. Velké vstupní dveře mezitím pohltily celý dav. Konečně jsem zůstala sama, ale ne na dlouho. Přicházeli stále další.

"Než se vdáš, tak se ti to zahojí," usmála se na mě učitelka, když mi ránu zalepovala náplastí. Problém byl v tom, že se nikdy nevdám. "Jistě," pokusila jsem se jí oplatit úsměv. Nebyl však ani zdaleka tak povzbuzující, jako ten její. "Jak se ti to stalo?" optala se, když skončila. "Zakopla jsem před školou," odpověděla jsem tiše. Jsem střevo. "Cítíš se dobře? Nemám zavolat domů?" věnovala mi ustaraný pohled. Naše češtinářka byla zkrátka a dobře anděl, který se staral o dobro všech. Poznala, že mi něco leží v hlavě. "Je mi fajn, děkuji," podívala jsem se na ni vděčně. Připadala jsem si trochu hloupě, že jsem jí jen poděkovala. Na splacení dluhu to bylo málo. Protože mi doopravdy zlepšila den. Nesmírně jsem si vážila její péče, měla jsem chuť ji obejmout. Místo toho jsem se s ní rozloučila a odešla do třídy.

Ve třídě se mě všichni vyptávali, co se stalo. Ne že by je zajímalo, zda mi je dobře. Byli prostě jen zvědaví, jak jsem se zase znemožnila. A tak jsem prostě mlčela a nevšímala si jich. Neměla jsem důvod s nimi mluvit. Stali se pro mě hrozně cizími, stejně jako jsem se stala cizí pro ně. Ale nevadilo mi to. Aspoň si mě nevšímali, což bylo velké plus.

Den mi uběhl vcelku rychle. Bavilo mě se učit novým věcem. Ten šedý svět prostě na moment zmizel a vystřídalo ho zcela zajímavé místo. Nejlepší byla přírodověda. Fascinovalo mě, jak to všechno v přírodě funguje. Jak tam všechno má své místo. Nejlepší na tom všem byly květiny. Dávají vám kyslík, dělají vám tichou společnost a když si s nimi povídáte, lépe rostou. Doma jsem měla plno květin, se kterými jsem si povídala a dávala jim jména. Můj oblíbenec byl malý kaktus Bodlinka.

Konec školy. Armáda studentů se natěšeně hrnula zpátky domů. Radši jsem počkala ve třídě, abych se nestala obětí davu. Nikam jsem nepospíchala. Konečně jsem teď byla sama.

Měla jsem celý byt jen pro sebe. Nikdo mě tu nerušil. Byla mi zima, schoulila jsem se tedy v posteli do klubíčka a snažila se ze sebe vydat co nejvíc tělesného tepla. Pevně jsem u toho objala svou oblíbenou knížku. Někdo nacházel útěchu u přátel, jiný v plyšácích... A já v knihách. Slibovaly mi, že každý příběh skončí dobře.

A to byl další subjekt, který jsem potřebovala. Útěchu. Naději, že to všechno dobře skončí. Že se jednou zlepší podmínky mé malé existence. Jenže já nedokázala věřit, že zítřky budou jasnější. Vlastně jem byla natolik slepá a sobecká, že jsem ty krásné věci, ač neúmyslně, přehlížela. Už jsem se z nich nedokázala těšit. Nechtěla jsem si na ně zvykat. Myslela jsem si, že o ně brzy přijdu.

Neměla jsem sny, protože jsem se bála zklamání. Faktu, že jich nedosáhnu. Že nemám žádnou naději. A neměla jsem naději, protože jsem neměla žádné sny, nic, co by se mohlo změnit. Uvízla jsem na mrtvém bodě. Zabloudila jsem v začarovaném kruhu. Jakou tedy měl mít můj život cenu, když mně samotné neučinil potěšení? Proč jsem si ho nevzala? Prostě ho neukončila? Co mě tu drželo?

Často jsem přemýšlela o smrti. O nehodách, vraždách, sebevraždách... A teď mě ty myšlenky přepadly taky. Vylezla jsem si na okenní parapet a sledovala lidi na ulici. Mohla bych otevřít okno. Omylem se vyklonit, spadnout a zlomit si vaz. Ale to jsem nemohla udělat. Vyděsila bych moc lidí, ušpinila bych chodník a jejich šaty od krve a vnitřností.

Co však bylo ještě horší... Vzbudila bych v lidech pocity. Možná vztek, možná lítost, možná strach. A to jsem nechtěla. Nechtěla jsem ovlivnit jejich emoce, myšlení, nebo snad charakter. Zaslouží si dobrý život, který nebude negativně narušen nějakou malou holkou. Mé bytí nesmí nikomu uškodit. To bylo moje pravidlo.

Opřela jsem se čelem o skleněnou okenní tabulku. Zatočila se mi hlava, v jednu chvíli jsem myslela, že se svalím na zem. Zatmnělo se mi před očima, nic jsem neviděla ani neslyšela. Obklopovalo mě jen prázdno. Stávalo se mi to často, ale tohle bylo mnohem silnější než obvykle. Snažila jsem se popadnout dech. Počkat, v té tmě se něco mihlo.

Probrala jsem se. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Možná chvíli, možná mě probudila rána, když jsem spadla. Ocitla jsem se na podlaze, vedle mé postele. Strašně mě bolela hlava, přišlo mi, že někde uvnitř slyším dunění hromů. Bolest mi pulsovala celým tělem a stávala se nesnesitelnou. Nehýbala jsem se. Zatím jsem to nezvládla. Jen jsem zírala do bílého stropu a představovala si na něm plno barevných vlnek a spirálek. Jednou je tam nakreslím. Vyzdobím si pokoj vlnkami a spirálkami, aby nebyl tak smutný. Jenže to bych musela umět kreslit. A na to jsem moc nešikovná.

Cítila jsem, jak se mi do těla postupně vrací cit. Konečky prstů, dlaně, chodidla,... Dobře, to bychom měli. Představovala jsem si, jak má tělesná schránka září a regenuje se. Při nejmenším mě to skutečně zaujalo. Myšlenky však po chvíli zmizely, nahradila je zase ta tupá bolest, která mi zabránila se koncentrovat na cokoliv jiného.

Nechápala jsem to. Okno bylo nízko. Nemohlo to přece tolik bolet. Myslela jsem, že se ve mně všechno zlámalo a držela to pohromadě jen kůže. Jako když si zlámete sušenku v obalu, díky kterému se nedostane ven ani drobeček. Ale nic zlomeného jsem neměla. Po chvíli vše zmizelo. Plíce začaly dýchat, srdce pumpovat krev. Jak dlouho to mohlo trvat? Pár vteřin? Pro mě to byla věčnost.

Posadila jsem se zády k posteli a vyměnila si s Tukým zmatený výraz. Nemohla jsem přijít na žádná rozumná odůvodnění. Že by se jednalo o psychosomatickou bolest? Natolik silnou? Bylo to vůbec možné?

Tuký se ke mně vyděšeně přitulil. Můj kodex, který mi zakazoval probudit v ostatních negativní emoce, byl právě porušen. Strach vystřídal špatný pocit, že jsem zase selhala. Konejšivě jsem ho pohladila po hlavě a přitiskla si ho blíž k sobě do jemného objetí. Bylo to poprvé, co jsem ho viděla, že se bojí. Jak jsem to mohla dovolit? "To nic, všechno je v pořádku, zlatíčko moje," usmála jsem se na něj ve snaze ho uklidnit. Sama jsem ale věděla, že není. Proč jsem se o sebe tak bála? Možná se někde v mé mysli skrýval malý kousek Elizabeth, který měl ze smrti skutečný strach, který se bál o své lidské bytí a snažil se být co nejvíce úspěšný. Ale v čem? V pudu sebezáchovy? V přežití? Proč?

Nerozumněla jsem tomu. Nerozumněla jsem sobě. Zaobírala jsem se sama sebou, byla sobecká... A i tak jsem se v sobě nevyznala, což bylo hodně nepříjemné. Potřebovala jsem nohama stát na pevné zemi. Ale jak toho docílit?

Opět jsem se zavrtala do postele pod hřejivou přikrývku a pustila si do sluchátek svou oblíbenou písničku. Jednalo se o instrumentální hudbu, jako z nějaké fantazy scenérie. Znala jsem každý její tón, každou notu, efekt, sebemenší záchvěv zvuku. Milovala jsem ji. Byla melancholická, klidná. Poslouchala jsem ji pořád dokola. Poskytovalo mi to útěchu. Je to jako když se díváte na svůj oblíbený film. Poprvé vás napíná až do konce, podruhé si už tak nějak pamatujete, co se stane dopředu a po jedenácté už ovládáte polovinu dialogů. Znáte ho. Víte, co následuje a jak skončí. Stejně tak, jako si byl někdo jistý ve svém filmu, já si byla jistá v téhle písničce. Nemohlo mě na ní nic překvapit. Vždy se opakovala, stále znova a znova. Nedokázala se změnit. Díky tomu se stala tak nádhernou.

Co však bylo ještě lepší byl pocit bezpečí a atmosféra, kterou vyzařovala. Představovala jsem si u ní lesy a louky. Čistou přírodu. Tam jsem se skutečně cítila doma. Ráda jsem chodila do přírody, pozorně naslouchala jejím zvukům a nechávala svou mysl odpočinout. Milovala jsem tu vůni, milovala jsem tu smyslnost. Vyčistila jsem si zde hlavu, nechala myšlenky plynout s klidným větrem.

Ta dokonalá idea mě ukolébala do slabého spánku.

Ocitla jsem se ve tmě. Nespatřila jsem žádné obrysy předmětů. Neviděla jsem ani své malé ruce. Bloudila jsem nekonečnem, ve kterém nebylo nic. Všechna dokonalost se ukrývala v temnotě. A z toho jsem měla panickou hrůzu. Připadala jsem si jako zavřená v nějaké krabici, jejíž stěny se posouvají pořád blíž a blíž ke mně. Svírají mě, drtí mi kosti a orgány, celou mou tělesnou schránku. A s ní i moji podstatu. Toužila jsem po vysvobození, po rychlé smrti. Protože mrtvoly nic necítí. Nemusí trpět.

Padám. Padám dolů, do stále hlubší a hlubší nicoty. Čekám na to, až dopadnu a najdu klid v náruči smrti.

-> Kapitola čtvrtá: Útěk