~Předchozí kapitola: Kluk z města~
Sušenky. Sušenky. Po celém hradě Světla byly cítit sušenky. V Lunarii začal nový den, a tak se jej Singi s Elvenel rozhodly přivítat s několika plechy tohoto sladkého pokrmu. Obě dvě i s Desperou poletovaly po uchyni. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tohle ráno mělo něco pokazit.
Když už byl poslední plech v troubě, Singi se vydala pro Felicitase. On určitě bude chtít ochutnat jako první, miluje sušenky! Zlehka zaklepala na dveře jeho pokoje: ,,Feli? Felíku?" Ale nikdo uvnitř neodpovídal, ani po druhém pokusu. Opatrně tedy otevřela dveře. ,,Felicitasi?" nakoukla dovnitř. Naskýtal se jí teď pohled na dva chlapce schoulené v objetí. ,,Ještě ne... Dneska nemáme nultou hodinu..." zamumlal hnědovlasý a přitulil se ještě blíž k tomu druhému, ten pootevřel oči: ,,Singi?" Zrzka vša pomalu vycouvala z pokoje, celá rudá.
,,Tak co, hodlá Feli vstát?" zazubila se na ni vesele Elvenel a zamířila do horního patra. ,,Eh, jo... Prý za chvíli... Přijde..." odmlčela se Singi, ale v místnosti už nebyl nikdo, kdo by slyšel jeji odpověď. V tu chvíli za ní vyběhl Damian: ,,Singi! Není to tak, jak si myslíš!" ,,Co není tak, jak myslí?" nepochopil blonďák, který byl hned za ním. ,,No... Nespali jsme spolu!" vychrlil hnědovlasý, Felictas se na něj podiveně otočil: ,,Ale spali!" ,,No, já to nemyslím takhle! Teda, spali, ale... Nespali!" drmolil Damian. Zrzka je zděšeně sledovala a mlčela, vydala se i s tácem nahoru do patra. Radši. Damian se plácl do čela: ,,Skvělé! Fakt skvělé..." ,,Já to pořád nepochopil. To jakože bychom spolu-" ,,To je jedno. Jdeme se najíst," zabručel hnědovlasý a vyrazil po schodech za Singi.
Rázem se ocitli v prvním patře. Byl to obrovský sál s masivním stolem, tak akorát pro 30 osob. Celkem jich tu ale bylo jen 18, i s malou roční holčičkou. Všude to hýřilo, společně s lidmi sem přicházela i zvířata; pár koček, vlků, a sem tam se tu mihl i rys. Zdálo se, že mezi Lunariany panovala dobrá nálada. Královna Marion byla spokojená. Doufala, že dnes pošle vojska domů. Že ukončí válku a všichni budou pokračovat ve svých šťastných životech. Všichni v to doufali. Byli si svou nadějí tak jisti, že z nich pomalu opadával veškerý strach.
Elvenel stála u okna a sledovala dění v táboře pod kopcem. I přes veselí v sále ji stále ovládal neklid a úzkost. ,,Něco se stane... Cítím to," otočila se k Solusovi. ,,Já vím. Také to vnímám," chytil ji za ruku chlapec a zadíval se jejím směrem. V odrazu ve skle už neviděl tu malou dívenku. Z Elvenel se stala mladá princezna. Okolnosti ji donutily dospět rychleji, a on si to velmi dobře uvědomoval.
Z jeho myšlenek ho vytrhla ohlušující rána. Pod kopcem spatřili ohromný portál, ze kterého právě vyskakovaly zástupy bojovníků v černé darkesijské zbroji. Lidé, vlci, temné přízraky... Mohlo jich být tak 7 tisíc, a další se stále hrnuli. Vypukl chaos a panika. Střet dvou armád. Střed Lunarie a Darkesie. A oni věděli, že to, čeho se nejvíce obávali, je právě dostihlo.
~Pokračování: Finální bitva~
Žádné komentáře:
Okomentovat