Finální bitva

~Předchozí kapitola: Ráno před bitvou~

Elvenel těžce dopadla na zem a snažila se popadnout dech. Svět kolem se rozmazal do šedé šmouhy a ona jen cítila palčivou bolest na hrudi, která byla o to více nesnesitelnější díky těžké kroužkové zbroji. Na tvář jí dopadly horké kapky krve, a ona se šokem pochopila, že patří vojákovi, jež na ni právě zaútočil. Vedle ní dopadlo jen mrtvé tělo, a než se stačila vzpamatovat, spatřila Soluse, jak se nad ní sklání a pomáhá jí na nohy. "Jsi v pořádku?!" pevně ji svíral v náruči. Ona se mu snažila odpovědět, ale z úst se jí vydral pouze přidušený výkřik, když si všimla dalšího vojáka. Než se však stačil ohnat svým mečem, Flammifera mu zasadila ránu do holeně a srazila ho k zemi. Její vlasy, nesoucí snad všechny odstíny žluté, oranžové a červené, teď divoce vlály ve větru za ní. Soluse zamrazilo. I na ní se podepsala válka, ačkoliv jí bylo teprve čtrnáct let.

"Patrias a Elizabeth potřebují pomoct! Musíme se pohnout," slyšeli pár metrů od sebe Singi. Před očima se jim právě odehrával příklad, jak hrozivý může být její element ve spojení s bojovou technikou. Oháněla se kolem sebe labrysem a z druhé ruky jí šlehaly plameny. Měsíce těžce trénovala, a i když její taktika měla dost slabin, při nejmenším tím zastrašila nepřítele a tak se jí nikdo nestavěl do cesty. Bylo až k nevíře, kolik paseky tyhle dvě ohnivé sestry nadělaly.

"Pojď, ponesu tě," promluvil Solus a vzal Elvenel do náruče, ta ale odmítla. "To je dobré, zvládnu to," uklidnila ho a jemně ho políbila na tvář. "Dělejte vy hrdličky, na tohle teď není čas," zabručela Flammifera. Skupinka spěšným krokem zamířila za zbytkem přátel, které mezitím obklíčilo několik vojáků.

Elvenel šla vzadu za ostatními, když náhle strnula. Kousek před sebou spatřila hořící trs trávy, a než se nadála, kolem ní se vytvořil symetrický kruh plamenů. "Elvenel!" slyšela za sebou zděšené výkřiky ostatních. Neměla však kudy utéct, mohla jen bezmocně čekat, co se stane dál. To ale ona už moc dobře věděla. Před sebou viděla jen siluetu, ale jak se osoba přibližovala, uvědomila si, co se stalo. Před ní stála přibližně stejně vysoká, čtrnáctiletá dívka s hnědými rovnými vlasy a oříškovýma očima, v obličeji byla velmi podobná naší vodní princezně.

"Ahoj sestřičko," usmála se na Elvenel provokativně. Modrovláska se na ni zamračila: "Co tu děláš, Denero? Teď není na tyhle hlouposti čas!" "Vrátila jsem se dokonat pomstu. Na tu je čas vždycky," přiblížila se k ní. Vodní princezna si teď s hrůzou uvědomila, že její sestra má na sobě lesklou černou zbroj se znakem Tenebrose a jeho armády. "Pomstu? Pro koho?" znejistěla Elvenel, všechno ji to vyvedlo z míry. "Pro tebe, sestřičko," usmála se Denera, "pro tebe a naši mizernou matku!" V Elvenel se vzedmula zlost, rozpřáhla ruku a mrštila po její protivnici proud vody. Ta však čekala útok a ve stejnou chvíli vystřelila proti ní horkou zářící kouli. Oba dva elementy se srazily ve vzduchu, hrozivě to zasyčelo a voda se proměnila ve vařící páru, která Elvenel popálila na ruce. Modrovláska s hrůzou vykřikla a stáhla se, jak jí to jen plameny kolem dovolily. "Nemáš se za co mstít! Nic jsme ti neudělaly!" sykla na ohnivou a chytla se za ruku. Denera se nad tím zasmála: "Ne? Ta léta přehlížení, ten nezájem, odpor... To nic nebylo? Pro tebe ne, ale Elvenel, pro mě to byly roky utrpení! Nechaly jste mě samotnou! Matka tě milovala, já ale pro ni nepředstavovala nic víc než budoucí selhání! Nenávist a žal spolu splodí čtyři elementy; vítr ochrání, země podpoří, voda ovládne a oheň zradí!"

Elvenel ztuhla. Jako by se celý svět zastavil. No jistě. Matka tomu proroctví přikládala až moc velkou váhu. Proto tohle všechno začalo. A vše do sebe zapadalo.

Ještě předtím, než se Denera narodila, bylo zvěstováno, že element ohně opustí Lunarii, pln pomsty a bolesti. Proto Marion vytořila pomocí amuletů dva ohnivé živly, chlapce a dívku, kteří by nahradili její budoucí dceru. Obě děti však našel Tenebros, vzal je do svého hradu a vychoval je jako darkesijské potomky. Ignis a Flammifera, dva neporazitelní bojovníci v jeho armádě. Marion selhala. S vědomím, že již nikdy neuvidí své dva syny, a později ani dceru, mohla udělat jen jedno; ochránit Elvenel a připravit ji na lunarijský trůn, až nadejde čas.

Elvenel oneměla. Už všemu rozuměla. A uvědomovala si, že léta křivdy zanechala v její sestře silnou nenávist.

"Možná nevrátím čas a nevezmu si to, co mi patří. Ale užiju si pohled na vás, jak trpíte," usmála se na ni hořce Denera a plameny kolem nich se rozhořely ještě více. "To nedovolím. Ne dnes, ne tady, ne mojí rodině. Těší tě klesnout na samotné dno? Těší tě ubližovat rodině? Možná jsi neměla nejlepší vztah s matkou, ale já tě vždy milovala, jako sestru, jako nejlepší kamarádku, jako to nejdražší, co jsem kdy měla. A po těch letech se to nezměnilo," pohédla na ni Elvenel. "No jistě. Ty a tvoje nevinnost. Tvůj soucit vůči všem. Tohle všechno je mi k ničemu. Nic to na situaci nezmění, stejně tak, jako nemůžeš změnit mě. Lítost ničemu nepomůže, nikdy. To si pamatuj," zvýšila na ni hlas Denera.

"Neposlouchej ji, Elvenel! Nemá pravdu!" uslyšela Elizabeth přes plameny. Vodní princezna ji tam spatřila spolu s ostatními přáteli. Snažili se za ní dostat, ale marně. Vzápětí se před Elizabeth rozhořel trs trávy a popálil jí nohy. Ozval se její výkřik, jak uskočila a dopadla Alexandře v náruči. "Elizabeth Northová. Jak bych na tebe mohla zapomenout," ušklíbla se ohnivá princezna a prošla skrze plameny ven z kruhu. Elvenel se jen krčila dál na tom samém místě a sledovala je. Snažila se uhasit oheň, ale čím více používala svého vodního elementu, tím byl oheň větší a zuřivější, jako by do něj přilévala benzín. Zahlédla Deneru a Elizabeth, stály proti sobě. Denera jí odhrnula z čela pramen vlasů a odhalila tak její jizvu přes levé oko, chladně se nad tím usmála: "Ani ty ses nikdy neopučila, hrdinko ze světa lidí."

Mezi ně se pohotově postavila Alex: "To stačilo! Vrať se, odkud jsi přišla a nech nás napokoji! Nikomu neublížíš! Ne mojí Elizabeth!" a vrazila jí pěstí. Denera se chytla za nos a zakvílela, otřela si z obličeje čůrek krve, který se jí hrnul po horním rtu dolů. Plameny o něco zeslábly, ale stále držely Elvenel v pasti. "Všichni zaplatí! Celá vaše stupidní banda přátel! A ona také!" natáhla ruku ve snaze o další ohnivý útok proti Elizabeth, ale v tu chvíli ji něco odhodilo a ona dopadla na zem o deset metrů dál. Kolem ní probíjela elektřina, jako by právě vrazila do elektrického napětí. Než se všichni vzpamatovali, Alexandře vyšlehl z rukou další záblesk energie. "Říkám to znovu a naposled! Nikomu neublížíš! A už vůbec ne mojí Elizabeth!" vykřikla a vyšla rázně proti Deneře. Ta na ni zůstala zírat s otevřenými ústy. Než se nadála, vytáhla z kapsy zářivě modré pírko a zmizela, slehla se po ní zem, společně s plameny, které obklopovaly její sestru.

Nastalo ticho, nikdo pořádně nemohl pobrat, co se vlastně stalo. Elizabeth pevně objala Alex, právě včas, protože její dívka omdlela vyčerpáním. Solus se Singi se rozeběhli na druhou stranu k Elvenel, která jen ležela na zemi a choulila se v klubíčku. "Elvenel? Elvenel, prober se! Je po všem! Denera je pryč!" jemně s ní zacloumala Singi. Elvenel k ní vzhlédla se strachem v očích a přivinula si ji k sobě. "Jste všichni v pořádku?" rozhlédl se Patrias po přítomných. Plamen odehnal všechny vojáky a měli tak čas si na chvíli odpočinout. Věděl však, že tu nemůžou zůstat dlouho. Musí se přesunout do bezpečí.

____________________________________________________________

(To, že tato písnička byla v Transformers, neznamená, že se nehodí k této scéně. Děkuji.)

Sassy se divoce ohnala mečem po dalším vojákovi a vyrazila mu ten jeho z ruky. Ihned toho využila a zasadila mu poslední smrtelnou ránu. "To bychom měli, teď dalších devět," pomyslela si, ztěžka oddechovala. Za tu chvilku už jich zabila jedenáct, a i přes to se na ni hrnuli další a další. Ona už však byla na pokraji svých sil. Zatmnělo se jí před očima. Viděla jen, jak ji další voják chytl pod krkem. Jeho meč jí zajel do hrudi jako nůž do měkkého másla. Následně ji vší silou odkopnul. Padala ze skalního útesu dolů a než se nad ní zavřela průzračná hladina hlubokého jezera, její poslední myšlenka patřila malé, teprve roční dcerce a milujícímu manželovi.

Její tělo dopadlo na písečné dno, z úst se jí vydral poslední výdech v podobě stoupajících bublinek. Zavřela naposledy oči. Vyprchal z ní všechen život. Voda si pohrávala s jejími kaštanovými vlasy a zbarvila se kolem ní do ruda. To byl konec. Konec darkesijské princezny bojující za svou rodinu. Za svou dceru. Za Lunarii. I přes veškerou statečnost a chrabrost byla její smrt zbytečná, stejně jako smrt kohokoliv jiného. Celá válka byla zbytečná.

Voda kolem ní začala vířit. Z rudé změnila barvu na černou. Dělo se něco divného. Její kůže začala černat, až byla celá zahalena ve zvláštní černé auře. V ten okamžik otevřela oči. Ne. Tohle není konec.

Vojáci odcházeli z útesu pryč. "Neměla šanci. Dobrá práce Rilde," zasmál se jeden, ale jeho přítel mu neodpovídal. Podiveně se otočil za sebe. Spatřil temnou postavu s velkými černými perutěmi, jak vylétla z vody a probodla Rilda. Voják s hrůzou vykřikl. Byla to princezna, kterou právě zavraždili. Než stačil varovat své druhy, byl po smrti i on. A s ním i zbytek jeho skupiny.

Sassy máchla svými ohromnými křídly a vzlétla více. Její meč Elementum plál podivným černým ohněm. Vypadala jako anděl. Anděl smrti. Rozhlédla se po bitevním poli. Když zahlédla v dáli bílou dračici, usmála se a zamířila tam. Kde je dračice, bude i královna. Tohle je konec. Ale ne její.

____________________________________________________________

Skupinka elementárních dětí v čele s Flammiferou zrovna bojovala na kraji bitevního pole.

Řinčení mečů a dalších zbraní však přehlušil ohromný výbuch a zdálo se, že otřásl však celou zemí. Obloha se zbarvila do inkoustově modré a na malý moment se setmělo. Většina bojovníků popadala jako přezrálé švestky. Všechny to vyděsilo, hlavně vesničany. Bylo více než jasné, že se jednalo o magii. A té se báli snad ze všeho nejvíc.

Elvenel se na zemi přitiskla k Solusovi, který ji jen svíral v náruči a bránil ji v objetí svým tělem. Ale nebylo před čím. Všude kolem viděla vyděšené tváře vojáků a svých přátel. Nezačali ale bojovat. Odhodili na zem své zbraně a jen zírali k nebesům, plni obav a strachu. V davu lidí spatřila svou matku, královnu Marion. A s ní i Tenebrose.

"Do boje! Pokračujte!" křičel darkesijský král. Vojáci na něj však nereagovali, jen odstoupili stranou. "Je konec, bratře. Smiř se s tím," přistoupila k němu Marion. Tenebros se po ní vztekle ohnal mečem: "Ne, ještě ne!" Všichni vojáci odstoupili, takže se kolem dvou sourozenců světla a tmy vytvořil kruh přihlížejících.

"Mami!" vykřikla Elvenel, ale její zvolání se ztratilo v davu. V zástupu lidí zahlédla, že mezi Marion a Tenebrosem došlo k boji.

Když se konečně prodrala dopředu, Marion projel břichem tenebrosův meč.

Vzápětí však Sassy za ním udělala výpad a probodla mu hruď.

Nastalo ticho, jež přerušila Aria svým mocným bolestným zařváním. Díky jejímu spojení anima-vitae, kterým byla provázána s královnou, ucítila neuvěřitelnou bolest. Jako by umírala, ale stále se nemohla dočkat vysvobození. Jako by zemřela jen její část, její duše, a ona zůstala jako prázdná tělesná schránka.

Tenebros dopadl na zem vedle Marion do kaluže krve.

To byl konec. Konec krále a královny. Konec války a nepokojů.

____________________________________________________________

Plot twist: Právě Tenebros oživil svou dceru Sassy (to způsobilo i onen výbuch, který zastavil bitvu). Dal jí téměř všechnu svou moc, aby ji ochránil. A zemřel s úsměvem. Sassy měla nádherné zelené oči po své matce...