Seděla jsem na vnitřním parapetu a pozorovala rozbřesk. Milovala jsem to. Vždy mi takové momenty poskytovaly pocity bezpečí a nekonečné svobody. Jako by se mé vědomí rozptýlilo po celé obloze a stále se roztahovalo dál. Na malou chvíli jsem chtěla otevřít okno, pocít chlad a vítr v mých vlasech... A vzlétnout. Pryč od země, co nejdál ke hvězdám. Magicky mě přitahovaly k sobě, a mnohdy jsem kvůli nim nemohla ani usnout. Stejně jako toto ráno, v den mých desátých narozenin. Byl to ten nejkrásnější dárek ze všech, být až do rána vzhůru a sledovat tu nádhernou scenérii. Cítila jsem se skvěle. Jako v kleci, a přesto nespoutaná.
Unaveně jsem zívla a zadívala se vedle sebe. U mých nohou seděl schoulený Tuký a spokojeně odpočíval. Tuký byl můj tukan. Peří měl nádherně černé a lesklé, jako zatažená noční obloha. Zato zobák nesl plno zářivých barev. Byl zkrátka a dobře půvabný. Škoda, že ho ostatní neviděli a nemohli se těšit z jeho krásy. Jsem si jistá, že by se jim líbil. Jsme už od mala skvělí přátelé, i přesto, že jsem podle rodičů údajně žádného papouška neměla.
Nad tou myšlenkou jsem se trochu mrzutě zavrtěla a zabalila se více do deky. Asi bych už měla jít spát. Začala jsem tedy pomalu lézt z okna dolů. Nechtěla jsem přeci probudit Tukýho, měl za sebou perný den. I přes mou opatrnost však otevřel oči a oddaně ťapkal za mnou. Byl tak malý a nevinný, musela jsem se nad tím pousmát. Roztomilejší už snad mohla být jen koťátka. Milovala jsem koťátka! Měla jsem pro ně velkou slabost, a doteď mám. Třeba s nimi jednoho dne dosáhneme světového míru. To by bylo úžasné.
Opatrně jsem se nasoukala pod deku a zabořila hlavu do polštáře. Bylo mi dobře. Ve vzduchu bylo něco, co dělalo tuto chvilku podivně výjimečnou. Nebo jsem prostě na tyto pocity nebyla zvyklá. Nevím. Ale snažila jsem se si toho momentu užít. Myšlenkami jsem se toulala různě po světě, až mě nakonec přemohla únava a otevřela mi svou náruč snů.
Mívala jsem zvláštní sny, co nikdy nedávaly smysl. Většinou se jednalo o šílenou směsici všeho, co mi ten den přišlo na mysl. Někdy to byla koťátka, jindy zase mrtvoly. Ač to může znít zvláštně, často jsem přemýšlela o smrti. Nacházela jsem v tom jistou útěchu, to vědomí, že můj život nebude trvat věčně. Ne, že bych ho neměla ráda, a že bych nechtěla žít. Ale děsila mě představa nekonečna. To byl můj největší strach. Hned po pavoucích a hmyzu. Navíc mě zajímalo, jaké to je. Nic necítit. Ležet jen jako tělesná schránka. Co se stane s duší? Získá novou podobu? Nebo se ponoří do prázdnoty?
Tenhle sen však nebyl o koťátkách, ani o smrti. Vlastně ani nevím, jestli to byl sen. Zdál se být natolik skutečný, až jsem doopravdy věřila, že se jednalo o realitu.
Ocitla jsem se na mýtině uprostřed lesa. Bylo tu zvláštní ticho, slyšela jsem jen šumění těch ohromných stromů. Panovala tu nepopsatelná atmosféra, velmi melancholická. Ale i přesto to na mě působilo jako bezpečné a přívětivé místo. Vzpamatovala jsem se z prvotního šoku a rozhlédla se kolem. Ve středu toho všeho stál ohromný strom s velkým znakem na kůře. Zaujal mě, a tak jsem k němu popošla blíž. V tu chvíli se znak rozzářil slabým bílým světlem. Možná, že většina lidí by se polekala a utekla. Ale mě to přimělo přijít až k němu. Byla jsem až příliš fascinována na to, abych se u toho stíhala i bát.
Zahalena v mlžném oparu, začala jsem zkoumat strom detailněji. Oplýval nezvyklou aurou, která mě k sobě magicky přitahovala. Všimla jsem si, že má zvláštní listy. Tmavé, jako u šeříku, ale ve tvaru, jež je charakteristický například pro jabloně. Na jeho koncích hlavní kmen žilnatiny vyjížděl z listu a tvořil na jeho konci malou roztomilou spirálku. I květy měl půvabné - široké asi 4 centimetry, postupným přechodem od bílého prostředku až po šedou na špičce každého okvětního lístku.
Vše to bylo plné kouzel. Půda, květiny, vzduch... Byly doslova nasáklé magií. Zdálo se to děsivé, ale nádherné. Tohle místo mělo svůj nezpochybnitelný půvab. Dýchala jsem tu atmosféru a užívala si každého momentu. Cítila jsem jehličí mezi prsty, chlad kolem mě, jemnou vůni lesa a něčí přítomnost... Počkat, cože? Zmocnila se mě silná intuice, že zde nejsem sama. A to mě doopravdy vyvedlo z míry. Schoulila jsem se ke kořenům toho velkého stromu a snažila se být potichu. Nad krajinou panovalo přímo hrobové ticho, atmosféra začala houstnout, stejně jako mlha kolem mě. Nahánělo mi to husí kůži, a ve snaze naleznout zase klidné myšlenky, přitulila jsem se ke stromu. Bála jsem se neznámého. Bála jsem se své mysli, ve které jsem se celou dobu nacházela.
Ticho. To ticho bylo snad nekonečné. Mohla jsem tam vyčkávat pár vteřin, minut, nebo dokonce i hodin. To jsem nevěděla. Čas se zcela zastavil a mé smysly se upnuly ke koruně stromu, ve které právě něco zašustilo. Úlekem jsem zatajila dech. Mé srdce, jako by snad na moment zpomnělo bít. Ta chvíle byla snad nekonečná. Pomalu mi začal docházet kyslík. Plíce mě nutily znovu dýchat, a tak jsem se prudce nadechla, což způsobilo ještě hlasitější zvuk. Les byl vždy plný živočichů, hmyzu, hlodavců a menších šelem, nebo různé zvěře. Ale tenhle byl dočista prázdný, bez jediné duše. Jen já. Já a to něco, co mě celou dobu sledovalo. Bylo to dobře, nebo ne?
Chvíli se nic nedělo, pak se neznámý pozorovatel opět pohnul. Spatřila jsem mezi větvemi jen černou šmouhu. Mlha kolem mě zhoustla a získala zvláštní namodralou barvu. Neviděla jsem nic, pouze strom. Zpočátku mě zachvátila panika. Ale kdyby mi to něco neznámého chtělo ublížit, už by to dávno udělalo, ne? Tahle úvaha ve mně nepotlačila strach, ale při nejmenším mě přinutila jít blíž. Stejně jako se v ten moment přiblížil i sám pozorovatel. Zprvu to byl jen šedý zobák a zářivé žluté oči, ale když vystoupil z větví úplně, spatřila jsem ho v plné kráse.
Nebylo to nebezpečné monstrum, ani žádná děsivá kreatura z mé mysli. Prostě jen pták. Stavbou těla se podobal poštolce nebo káněti, byl i stejně vysoký. Peří měl po těle černé, ale koncová pera na křídlech a rejdováku nesla modrou barvu. Byl zkrátka a dobře nádherný, pán celé zdejší krajiny a okolního světa. Hleděl na mě svýma žlutýma očima, plnýma inteligence a porozumění. Ještě nikdy jsem se nesetkala s podobnou bytostí. Cítila jsem, jak mi běhá mráz po zádech, ale neměla jsem odvahu na přerušení očního kontaktu. Z jeho pohledu jsem poznala, že mi nechce ublížit. Spíše na mě působil pozitivním dojmem. Jako bych ho měla někam následovat, vyslechnout jeho tajemství, poodkrýt skutečnost tohoto snu. Na moment jsem zavřela oči. Měla jsem pocit, že se mi snaží něco sdělit, ale nikoliv ústy, nýbrž myslí. Bylo to něco nanejvýš důležitého, ale nedokázala jsem vnímat jeho proud informací. Vše se začalo rozplývat, až mi v hlavě uvízla jen vzpomínka.
Probudila jsem se ve své posteli.
Žádné komentáře:
Okomentovat