Život ve snu

Salve~

Opět po dlouhé době píšu na téma týdne. Již jsem se o něčem podobném zmiňovala při popisování Lunarijské smetánky, ale nyní chci rozvést Lunarii jako takovou.

Začalo to nevinným čtením knížky. Milovala jsem svět Elizabeth Goudgeové. Příběh Marušky a jejího Malého bílého koníčka. Přímo jsem zbožňovala autorku a velmi ji obdivovala. Musela při psaní zažít tolik dobrodružství, po kterém jsem vždy toužila. Knížku jsem četla pořád dokola a dokola a nemohla se smířit s tím, že skočila.

A pak to začalo. Natolik jsem si začala přát svůj vlastní podobný svět, že se mi o něm začalo zdávat. Byl to ten nejúžasnější rok mého života. Co jsem neodhalila ve snu, domyslela jsem si. Vlastně, těžko říct, zda jsem vůbec sny o Lunarii měla. Realita se mi pomíchala s fantazií, a já už nevím, kde končí můj příběh a začíná Elizabeth Northová.

První, zcela první začátek psaní vypráví o Elizabeth Northové, která tehdy měla představovat mě. Mívala kouzelné sny o neznámém tajemném světě, až ji jednou její vlastní fantazie pohltila a ona se dostala do Lunarie, Země mlhy. Opustila tak navždy svět lidí, protože tam nepatřila. Nebylo tam její místo. Byla vždy jiná, ale tady mohla být sama sebou, aniž by ji za to někdo soudil. Sem zapadla. (A pak se z toho všeho zbláznila, ale pššt.)

Žila jsem dva životy. Svůj a její. Lunaria se mi dostala pod kůži, a já vím, že už se jí nikdy nezbavím. Nevím, co mám dělat. Natolik jsem se vžila do své fantazie, že už ji nedokážu odlišit od reality. Nevím, co se děje doopravdy a co ne. Na jednu stranu se díky tomu cítím výjimečná, odlišná od ostatních, černá ovce mezi bílými. Na druhou stranu, je to dobře? Je dobře vystupovat z davu? Jaký by byl můj život, kdybych Lunarii neměla? Byla bych šťastnější? Trpěla bych tolik depresemi, jako teď? I moje matka si už myslí, že nejsem normální a že to není zdravé.

A co teď? Co kdybych se Lunarie doopravdy zbavila? Možná bych už neměla pro co žít. Všechna má přání a tužby se vztahují právě k Lunarii. Bez ní bych už nic nebyla. Nic bych nedokázala, stejně jako teď. A co moji přátelé? Měli by mě i přesto rádi? Nebo bych zůstala navždy sama, bez kamarádů a bez Lunarianů? Z toho mám panickou hrůzu.

Je správné žít svůj život ve snu? Stojí to za ty problémy?