Nebudu se omlouvat za neaktivitu. Nemám prostě ?náladu? na psaní, jen vymýšlím, ale už nepíšu. Je to směšné. Ještě dva roky zpátky to byl můj jediný největší talent. Psaní. A teď ani nepohnu prstem po sešitě. Maximálně tak když sepisuju lunarijský roleplay.
Tohle jsem si ovšem nemohla odpustit. Vracím se domů.
____________________________________________________________
Tma. Prázdno. Neutuchající ticho. Ferus cítila, jak padá do temnoty. Neviděla nic, ani svoje vlastní tlapky. Věděla jen, že se propadá. Nemohla roztáhnout křídla, nemohla dýchat. Byla paralyzovaná. O to více slyšela své myšlenky. Jako by všechno uvnitř ní volalo o pomoc. Toužila to všechno ukončit. Dopadnout a zemřít, cokoliv. Hlavně přestat myslet. Prázdno se však zdálo nekonečné. Zachvátila ji panika, že by snad už nikdy nemohla dopadnout.
Zalapala po dechu. Asi už dopadla. Ale proč ji nic nebolí? A proč přemýšlí? Zoufale se rozbrečela nad představou její nesmrtelné duše, která by stále padala prázdnem a nikdy neskončila. Zmátly ji však smysly. Měla pocit, že leží v trávě. Cítila pod tlapkami stébla trávy. I vzduch se zdál chladnější a visela v něm vůně lesa. Tedy, doopravdy tu nějaký byl. Mohla se doopravdy nadechnout. Pomalu otevřela oči. Zjistila, že ji obklopila noc. Všude na nebi zářily miliony hvězd.
Rozhlédla se kolem. Viděla jen jehličnaté stromy. Široké košaté borovice a vysoké silné smrky. ,,Naděje?" v domnění, že je stále v Modrých horách, začala hledat svého nového kamaráda. Co bude dělat? Ztratila se na naprosto neznámém místě. Ferus bezmocně klesla do mechu. On jediný jí nabízel teplou přívětivou náruč. ,,Magii... Použij magii..." šeptal jí noční vánek a ladně klouzal po jejích perech. Na krku jí probliklo tmavě modré světlo. No jistě! Amulet od maminky. ,,Prosím... Pomoz mi... Jsem na konci svých sil. Potřebuji se vrátit domů. Pokud doopravdy něco dokážeš, prosím, udělej něco," chytla amulet do tlapek. Po tváři se jí skutálelo několik slz. Ve chvíli, kdy jedna z nich dopadla na amulet, oválný kamínek se rozzářil indigově modrým světlem. Okřídlená kočka překvapeně vyskočila na nohy. Světlo zahalilo ji i krajinu kolem, potom však zmizelo stejně rychle, jako se objevilo.
Divoká zůstala stát a snažila se zjistit, co se změnilo, když uslyšela za sebou hluboké zavrčení. Otočila se a s úlekem zjistila, že před ní stála obrovská kočkovitá šelma, podobná lvici nebo pumě. Od spánků se jí táhly dlouhé rohy, které se kroutily za ušima a vracely se zpátky k čelistem. Šelma byla černá, černá jako křídla noci, černá jako havran nad bojištěm.
Okřídlená na nic nečekala, i s amuletem se rozeběhla pryč. Nevydržela však prchat dlouho, byla moc zesláblá. Smířena se svým osudem padla do borovicového jehličí a čekala na smrt. Klížily se jí oči. Poslední, co viděla, byla silueta křídel z čistého nebe. A pak konec utrpení.
…
Hvězdy. Nádherné hvězdy. S každým tvorem se rodí nová, a stará zaniká. Maminka jí o nich často vyprávěla. Vždy si spolu sedly do koruny stromu a povídaly si o hvězdách, o měsících Filiuse a Natique, kde střeží osudy svých poddaných. O magii, o elementech a o harmonii v Lunarii.
Otevřela oči. A opravdu. Spatřila je. Mohou mrtví vidět hvězdy? Nebo se sami ve hvězdy promění, aby mohli střežit nové životy, které je vystřídaly?
,,Sláva Filiusovi, probrala ses..." slyšela někoho vydechnout vedle sebe. To ji neuvěřitelně vyděsilo, vzápětí už byla na tlapkách, uskočila dál. Vedle ní seděl okřídlený kocour, o něco větší a starší než ona, se stejnou kresbou, ale s tmavě šedou srstí. Věnoval jí klidný pohled: ,,Není důvod se hned plašit. Já nejsem monstrum, jako tamto." ,,Saeva," opravila ho Ferus, ,,jsou to saevy, velké kočky z Lunarie. Co se stalo s tou samicí?" ,,Neměj strach, je mrtvá. Už nikomu neublíží," usmál se na ni kocour a odhalil tak své ostré zuby. ,,Cože?! Vždyť jen chránila své území! Proč jsi ji zabil?! Mohla být březí, nebo měla mláďata!" zvýšila na něj hlas Ferus a vykročila tlapkou proti němu. ,,Bylo to buď ona, nebo ty!" ohradil se a tiše zavrčel. ,,Potom jsi mne měl nechat zemřít. Neměla jsem tam co dělat. A ty také ne. Tohle se nemělo stát!" zavrčela zpátky a roztáhla křídla. I přes její submisivní povahu nemohla dopustit, aby kvůli ní někdo zemřel.
,,Nebudu se vnucovat nevděčným kočkám, které si neváží vlastního života. Tyhle bestie chladnokrevně zabíjejí na potkání. Roztrhaly by tě a pak by tu tvoje tělo nechaly ležet s vnitřnostmi kolem. Prosté děkuji by stačilo," pravil kocour a přeměřil si ji pohledem. Ferus už ztrácela trpělivost, nechala kocoura kocourem a vydala se určitým směrem. Teď už věděla, že je v Lunarii v Aer Saltus, a podle stromů poznala, že míří na východ směrem k Hradu Světla. Netušila však, jak dlouho to potrvá ani kolik je hodin. Teď už měla jenom jeden cíl; najít matku.
Kocour se vydal za ní. Nemohl přeci nechat upláchnout svůj nový úlovek. ,,Zachránil jsem ti život na Vánoce. Co ještě chceš, abys mě na chvíli poslouchala?" ,,Vánoce?" zaraženě se na něj otočila. Z Lunarie zmizela v březnu. Dostala se do Modrých hor, kde byla několik hodin. Nemohlo přeci uběhnout devět měsíců. ,,No samozřejmě, kde to žiješ?" zasmál se kocour. Ferus to naprosto vyvedlo z míry. Podívala se na svoje tlapky. Doopravdy, vyrostla. Byla už skoro dospělá, ne-li úplně. Už nebyla malé koťátko. Ona sama už může malá koťátka dokonce mít. Ohromeně spadla na zadek. Prošvihla své dětství.
,,Ferus!" ozvalo se z dálky. Přímo k nim se vzduchem řítila další okřídlená kočka. Feruška by ten hlas poznala kdekoliv. Její maminka. Našla ji.
Žádné komentáře:
Okomentovat