Možná to byla jen jedna moje idealistická představa dokonalých přátel, kteří si odpouštějí a pomáhají si mezi sebou. Zřejmě to bylo zapříčiněno mým talentem na ztrácení kamarádů. Od malých záblesků v lese až po celodenní sledování lunarijských obyvatel. Mých přátel.
...A neb Téma týdne je ''Hlasy v hlavě''.
Letos v září to budou už čtyři roky. Začalo to mým narozeninovým dárkem od sousedky. Koupila mi knihu Malý bílý koníček, o které jsem se později dozvěděla, že byla jedna z nejoblíbenějších pohádek J. K. Rowlingové, která ji v dětství milovala. Přečetla jsem ji jedním dechem. A od té doby se mi začínalo stávat, že jsem viděla v prostředí kolem sebe mé úžasné výplody fantazie. Ze začátku to byla Elizabeth, dívka s velkým snem, která se díky své ohromné představivosti dostane do úplně jiného fantazy světa. Brzy se k ní přidala i klisna s rohem a křídly. Kdykoliv jsem šla na procházku do lesa, viděla jsem je kolem sebe, jak utíkají před vlky a prožívají různá dobrodružství.
Jenže i přesto v mém malém koutku fantazie zůstala Elizabeth sama. A tak se k ní o mnohem později přidali noví přátelé. Až jich nakonec bylo 70.
No a teď? Vidím je všude kolem sebe. Kdykoliv je mi smutno, mám vztek nebo se nudím, objeví se. Nejčastěji to bývá Elvenel, Strongreen, Singi a Squirrelie. Moje malá zlatíčka. Jsou kolem mě pořád. Na zastávce, v pokoji, kamkoliv se hnu.
Jenže často dopadnu asi nějak takhle. ,,Prosím, řekni té kamarádce něco, sedí na mně.'' zakňučela zrzka. ,,Eh, Kikčo, sedíš na Singi. Jsi pro ni moc těžká.'' ,,Co? Na kom že? Ty už to taky nehul.''
Jak k tomu přijdou ostatní? Chci říct, snad všechny blogerky, které si vymýšlí svůj vlastní příběh, vidí kolem sebe své postavy. Žijí svým příběhem mnohem déle a postav mají o hodně víc. Ale jak tohle chcete vysvětlovat lidem z okolí? Prázdné obličeje co si hledají kdejakou záminku, proč vás odsuzovat. Pro takové jsme jen trotlové bez budoucnosti, ale proč? ,,Snílci vždycky dopadnou na hubu,'' říkávala bývalá spolužačka. Možná měla pravdu.
Opravdu stojí za to mít svůj svět, kam se člověk neustále zavírá a utápí se ve své osobnosti? Nebo zahodit imaginární přátele, být ''normální'' a zapadnout mezi nejubožejší mládež 21. století? Hlasy v hlavě nebo prázdné tělní schránky?
Žádné komentáře:
Okomentovat