Příběh, který se odehrál někdy kolem roku 2010-2011 na Zemi, kdesi v High Hamu, Anglie. Naše malá Strongreen/Alexandra se zamilovala do své kamarádky a dlouhou dobu to tajila. Když jí ale konečně vyznala svou lásku, ona se k ní otočila zády a dělala, že ji nezná. To Strongreen ranilo. Její nejlepší kamarád Damian si všiml, že ji něco trápí a tak se jí o hodině pokusil pomocí psaníček rozveselit. Zeptal se, co se stalo. A jelikož ona v něm měla důvěru, svěřila se mu. Na jejich dopisování však v hodině přišla učitelka, papírek sebrala a bez milosti jej přečetla nahlas. Strongee se začal život sypat jako domeček z karet. Teď, když všichni znali její tajemství, si ji hodně lidí dobíralo kvůli její odlišnosti. Jednou si na ni před školou počká parta holek a slovně se do ní pustí. To už Strongreen nevydrží, rozeběhne se domů a tam se sesype.
____________________________________________________________
Strongreen se choulila pod stolem a brečela. Zamilovala se do špatného člověka. Do člověka, který nikdy nebude opětovat její city. ,,Ona přece není na holky. To jen ty jsi jiná!'' opakovala si Je jiná. A navždy bude, aspoň podle nich. Ostatní na ni pohlíželi skrz prsty a soudili ji. Už tak kvůli tomu měla dost problémů ve škole. Jak mezi spolužáky, tak učiteli. Odsuzována pro to, čím je.
Zmocnil se jí strach. Co když si nikdy nenajde partnerku? Co když bude navždy sama? Opuštěná, nechtěná, osamnělá. Kdo by ji chtěl? Jen malá odporná lesbička, jak říkaly spolužačky. Nikdo pro ni neměl pochopení. Nikdo v jejím okolí neměl stejné trápení. Nemohla se svěřit ani svému tátovi. On by jí nerozuměl, určitě by řekl, že je to hloupost a že se jí určitě líbí nějací chlapci, jen zatím nenašla toho pravého. Ale ona našla. Tu pravou. Jenže ta se k ní otočila zády, hned jak se dozvěděla pravdu. Vzpomínáš Strongreen? Špatně Strongreen! To se nedělá Strongreen! Nelíbej své kamarádky! Prostě jen zalez zpátky do řady a nadále splývej s ostatními.
Ne! Nemůže to přeci v sobě dusit. Nehraj si na nikoho, kým nejsi, říkával jí její otec. Tak proč teď chce, aby byla jiná? Co je na tom tak špatného? Co je špatného na tom, že není jako ostatní? Co je špatného na tom, že ji nepřitahují kluci? Vždyť za to nemůže! Proč ji všichni soudili, aniž by ji poznali blíž? Dělalo jim to snad dobře, když ji takhle trápili? Cítili se povýšení? Mysleli si, že oni jsou ti správní a ona špatná? Proč ji najednou nikdo nechce? Není dostatečně dobrá pro ně?
,,Není to přirozené! Je to nemoc! Musíš se z toho vyléčit!'' řekla jí do očí učitelka matematiky a povýšeně si ji prohlížela. Proč ta stará rašple musela Damianovi brát ten papírek? A co hůř, ještě ho číst před celou třídou a roznést jeho obsah po obci? To nebylo fér. Byla to rána pod pás. Proč jsou lidé kolem ní tak bezohlední? Tolik trápení kvůli lásce. Je to tak zbytečná věc! Lidé říkají, že láska je klíčem ke šťastnému životu. Ale jí působila jen potíže a trápení. Připravila ji o veškeré přátele, pokud vůbec nějaké měla. Kromě Damiana. On tu s ní byl vždy. Podporoval ji. Neodsoudil ji a pochopil její... Jak to říkali ostatní? Odlišnost. Postižení. Nemoc.
,,Alex? Jsi v pořádku?'' objevil se mezi dveřmi a klekl si, aby na ni viděl. ,,J-Jak jsi se sem dostal?'' utřela si rychle slzy Strongreen, snažila se působit vyrovnaně. ,,No, nechala jsi odemčeno,'' pokrčil rameny a přisedl si k ní, ,,jde o ty holky před školou? Nic si z toho nedělej. Nestojí ti za to. Jen tě chtěly vydeptat a- Alex?'' položil jí ruku kolem ramen, což zavinilo, že se rozbrečela ještě víc. Vážila si ho. Vážila si toho, že byl k ní tak ohleduplný a snažil se jí pomoct. Jakoby byl její brácha, kterého neměla. To ji dojalo. On o ni doopravdy stál.
,,P-Promiň! Jen brečím jako slaboch!'' naštvaně si utřela slzy do rukávu. ,,To je v pořádku. Pláč není pro slabé lidi. Pláčí jen lidé, kteří byli dlouhou dobu silní,'' povzbudivě se na ni pousmál a objal ji. Letmo mu věnovala vděčný pohled, potom se mu vrhla do náruče. On jí rozuměl. A byl tu pro ni. ,,D-Díky, že tu se mnou jsi Damiane. Nevím, co bych si bez Tebe počala,'' zešeptala a přitáhla si ho blíž k sobě. ,,díky, že jsi můj kamarád. Fakt si toho moc vážím,'' položila si hlavu na jeho rameno. Byl navíc tak měkký, hřejivý a pohodlný.
,,Jsem tady pro Tebe. A vždycky budu.'' odhrnul jí vlasy z očí a vykouzlil na svém obličeji zářivý úsměv.
Žádné komentáře:
Okomentovat